TOPlist CB Jilemnice-Ikonka pro Vás






Free PHP Scripts from the PHP Junkyard

www.weblight.cz

Powered by phpBB2

Parabola.cz

Hostuji na Otoman.cz

Zive.cz

Meteocentrum - vše o počasí

pirane.xf.cz

PicoSearch.com




Technika SSB na mikrovlnných pásmech - Díl 2.
@ OK1AIY
____________


Pásmo 2304 (2320) MHz
13 cm bylo tenkrát v sedmdesátých letech prakticky nejvyšší soutěžní pásmo. Stanice by se mohly spočítat na prstech jedné ruky a přibývalo jich jen pomalu. Zařízení byla s elektronkami; tenkrát velký výběr nebyl, takže LD11 a LD12 tu poskytovaly i potřebné výkony. Krystalové oscilátory zaručovaly dostatečnou stabilitu a na vstupu byla většinou jen směšovací dioda. Protože byly již nějaké zkušenosti s 23 cm, bylo cílem udělat něco podobného i zde, aby bylo možné pracovat v terénu z bateriového napájení. Ale takto jednoduché to v tomto pásmu nebylo. Jak už bylo řečeno, tranzistory řady BFR (BFR34, BFR90, BFR91, BFR96 apod.) přišly až později a ty, co byly k dispozici, toho přes 2 GHz „mnoho neuměly“. Úrovně signálů byly nepatrné, těžko se detekovaly a k tomu ještě dříve (PE-AR 8/15, s. 37) zmíněný vlnoměr měl částečně vadnou diodu, takže ty nejslabší signály neměřil. Nežli se na to přišlo, uteklo hodně drahocenného času. Vadná OA601 byla nahrazena naší GA301. Byla to zřejmě typická závada, poškozen podobně byl i další vlnoměr. Takovéto údaje ale v popisech nenajdete. Čtenáře zajímají pozitivní výsledky, a tak se pisatelé (autoři) negativními výsledky příliš nechlubili. Navenek to sice působilo jako bezproblémová práce (přímo „brnkačka“), ale často tomu tak nebylo. Týdny strávené na nějaké nadějné konstrukci často nedopadly podle očekávání, ukázalo se, že – jak se říká – „tudy cesta nevede“, a jak dál, se většinou ani nebylo koho zeptat… Práce tedy postupovala pomalu a trvalo nějaký čas, nežli první konstrukce pro 13 cm byla funkční (obr. 42 a 43). Byla s varaktorovými násobiči, to znamená jen pro AM, CW a FM provoz. O Polním dni 1976 se podařilo navázat již 3 soutěžní spojení se stanicemi OK1KIR, OK1KTL a DL7QY. Další závod BBT na Boubíně byl zkomplikován čerstvě podříznutým nahnilým trianglem, takže se pracovalo bez stožáru přímo ze země (obr. 44 a 45). Tlusté kmeny vzrostlých stromů samozřejmě vadily, ale dvě soutěžní spojení do Alp s DL2AS/P a DJ8VY/P se zdařila dokonce provozem FM a velmi kvalitně. Michael, DJ8VY, tím byl přímo „unesen“ a spolupráce, která se pak rozvinula, byla velmi přínosná. V každém závodě se pak už dařila 2 až 3 spojení, přibyli OK1KKL z Kozákova a podle možnosti již pravidelně DK0NA a DL7QY. Transvertor sloužil velmi dobře, je dokonce podrobně popsán v AR 1 a 2/1977 a v dalších konstrukcích byl ještě lépe využit. Mezitím se zlepšily materiálové možnosti a DJ8VY poskytl podklady ke stavbě nového transvertoru již i pro provoz SSB.

Obr. 43a,b. Transvertor pro pásmo 13 cm s tranzistory a varaktory (1976):

Klikněte pro zvětšení


Klikněte pro zvětšení

Obr. 44 a 45. Dva pohledy na stanovišti OK1AIB a OK1AIY na vrcholu Boubína při závodě BBT v r. 1976:

Klikněte pro zvětšení


Klikněte pro zvětšení


Konstrukce tranzistorového transvertoru pro pásmo 13 cm (2,3 GHz) pro provoz SSB
Tak jako pro pásmo 23 cm bylo snahou zhotovit transvertor srovnatelných vlastností i pro pásmo 13 cm. Mechanicky to bylo poněkud náročnější, rezonanční obvody byly z postříbřené mosazné trubky o průměru 6 mm o délce l/2. Základní deska a boky jsou spájené z laminátu jedno- i oboustranně plátovaného mědí (obr. 46). Konstrukce je popsána v AR 4/1981, ale schéma zapojení je uvedeno i zde (obr. 47). Z něho je patrné získání SSB signálu ve směšovači, které je poněkud odlišné od minulých popisů. Ze schématu je patrné, že regulovatelný signál SSB z dvoumetrového pásma je přiveden spolu s nastavitelným předpětím stejnou cestou na bázi směšovacího tranzistoru. Přes P-článek je sem přiveden také LO – 2160 MHz. V tomto zapojení si oba signály vzájemně kmitočtově „nepřekážejí“. Je také patrné, že tranzistory zde mají přímo uzemněné emitory, i když by emitorové odpory zde nebyly na škodu. Tenkrát by zřejmě byly problémy s dokonalým vf zablokováním, protože „ty správné“ kondenzátory běžně nebyly k dostání. Dnes jsou již zesilovače až na 15 GHz (moduly s GaAs tranzistory), které mají „emitorové odpory“ dokonale zablokované (obr. 49). Není pak zapotřebí oddělené záporné předpětí. Použité tranzistory BFR96 byly tenkrát nové a „nejvýkonnější“. Byly drahé, na setkáních jsme je kupovali za 160 Kč za kus.Výstupní výkon 100 až 150 mW musel postačit, později bylo použito dalších zesilovačů, jak tranzistorového, tak elektronkového; HT323 již k dispozici byly, hledala se jen možnost použití nějakého částečně hotového rezonátoru, aby se to nemuselo vše vyrábět. To si mohl dovolit šikovný soustružník, pro člověka bez dokonale vybavené dílny to bylo nemožné. Podobné mechanické rozměry měla i elektronka EC560 (2C40 nebo sovětská 6C5D). Z částí rezonátorů byly použity vhodné díly (hlavně kontaktní pera) pro zhotovení prvního směšovače a zesilovače (obr. 48). Pak byl popsán zesilovač i směšovač pro pásmo 13 cm v časopise QST. Vidina lepších parametrů byla příliš lákavá, takže jsem se do toho pustil také. K provozu byl ale zapotřebí větší výkon LO na 2160 MHz. Vyřešil jsem to odbočením 540 MHz z dílu na obr. 42 a 43 (PE-AR 10/2015, s. 40) a násobičem s elektronkami PC88 a jednou HT323. Zmíněný díl bylo možné z panelové jednotky během několika vteřin vymontovat a použít např. v terénu s bateriovým napájením, dokud ještě nebyl dokončen ten nový na obr. 46. Na obou verzích se pracovalo současně.

Obr. 46. Pohled zespodu a shora na transvertor pro pásmo 13 cm:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 47. Schéma zapojení vysílací části transvertoru pro pásmo 13 cm z roku 1980:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 48. Zesilovač s HT323:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 49. Modul zesilovače na dlani:

Klikněte pro zvětšení


Zesilovače pro pásmo 13 cm (2304 a 2320 Mhz)
Mechanické provedení zesilovače s 2C39BA (HT323, obr. 50) bylo poměrně pracné, ale nakonec splnilo očekávání. Výkon ve srovnání s tím, co bylo až dosud vyprodukováno, byl „úctyhodný“ a ani ho nebylo tenkrát čím změřit. Vždy se ale objevilo něco, co dokáže radost pokazit. Obecným problémem všech těchto konstrukcí byla nutnost dolaďování katodového i anodového rezonátoru při provozu. V průběhu relace, kdy se při vysílání celek ohřál a při příjmu zase ochladil, docházelo ke zcela nepatrné mechanické deformaci, která vzhledem k vysokému Q obvodů způsobila jejich rozladění a tím změnu výkonu. Bylo to velmi nepříjemné, hlavně při provozu EME, kdy jeden z operátorů musel „dotahovat“ ladicí prvky stále na nejvyšší výkon (informace od SP6GWN při jejich prvních EME spojeních). Zřejmě to vyžadovalo vhodný materiál, který ale při výrobě málokdo zrovna měl k dispozici. Profesionální výrobci k tomu měli jistě nějakou kompozici s malou tepelnou roztažností. V popisovaném případě posloužila ve „šrotu“ nalezená nádoba z kompenzačního olejového kondenzátoru, který měl sice požadovanou tloušťku, ale ten správný materiál to určitě nebyl. (Tento nedostatek odstranilo až mnohem později použití výkonových tranzistorů v Pa stupních.) Celek byl namontován do panelové jednotky společně s napájecími zdroji a ostatními budicími a ovládacími obvody včetně chladicího ventilátoru „mezaxiál“ ve spodní straně panelu (obr. 51). V té době se do stavby 13cm zařízení pustil i Ludvík, OK2SLB. Závěrečné akce „uvádění do provozu“ se zúčastnil početný kolektiv OK2KQQ (RK Frýdek-Místek), a protože jsme se do dílny nevměstnali, posloužila kuchyň i obývací pokoj. Není nad to, když je při oživování k dispozici druhé zařízení a spojení z jednoho stolu na druhý je pro ta nejvyšší pásma přímo nutností. Práce se dařila a po půlnoci jsme již „naměřili“ výkon asi 20 wattů. Otevřený ozařovač, se kterým stále někdo manipuloval, asi dobrý nápad nebyl, ráno jsme měli všichni červené oči „jako králík“, ale svedli jsme to na litrovou láhev rumu, kterou jsme při té příležitosti vypili. Se stanicí OK2KQQ z Lysé Hory jsme pak už měli spojení pravidelně.

Tranzistorový zesilovač 0,8 W
V roce 1981 uvedla na trh firma TRW mikrovlnný tranzistor pro třídu A s výkonem 0,8 W do 3 GHz. Při kolektorovém napětí 20 V a proudu 120 mA stačilo buzení jen 0,113 W na kmitočtu 2 GHz. Katalogový list obsahoval i schéma zdroje předpětí (obr. 52) pro nastavení zmíněných 120 mA a rozměry plošného spoje právě pro pásmo 13 cm. Michael, DJ8VY (obr. 53) mi 1 kus opatřil a praktické provedení je na obr. 54 a 55. Samotná krabička se zapojí do konektorů na zadní straně transvertoru na obr. 20 (AR10-2014, s. 38). K ní je připojena anténa, obsahuje i anténní relé a do zbytku místa se vměstnal i jednostupňový předzesilovač pro RX. Záměrem bylo zhotovení měniče 12 – 24 V, ale ty správné obvody, kde stačí jen tlumivka, dioda a několik odporů, ještě tenkrát nebyly, takže jsem to prozatím napájel jen 13,5 V. A jako každé provizorium už to tak zůstalo…

Obr. 50. Zesilovač s elektronkou HT323:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 51a,b. SSB transceiver OK1AIY pro pásmo 13 cm v panelové jednotce:

Klikněte pro zvětšení


Klikněte pro zvětšení

Obr. 52. Schéma zapojení zdroje pro napájení tranzistoru TRW53001 v lineárním provozu zesilovače pro pásmo 13 cm :

Klikněte pro zvětšení

Obr. 53a,b. Michael, DJ8VY, na zimním BBT 1992 v lokátoru JN67GS, 1675 m n. m., v současnosti jeden z hlavních organizátorů závodu BBT:

Klikněte pro zvětšení


Klikněte pro zvětšení

Obr. 54 a 55. Pohled z obou stran na RX/TX zesilovač pro pásmo 13cm:

Klikněte pro zvětšení


Klikněte pro zvětšení


Další komponenty pro pásmo 13 cm (2,3 GHz)
Ke kompletnímu zařízení pro úspěšný provoz patří i otočná směrová anténa napájená vhodným kabelem. To všechno procházelo za těch několik let postupným vývojem, jak dovolily možnosti u nás i jinde ve světě. Raozumějme tím jednak nové dostupné součástky a materiály, ale i popisy lepších a „účinnějších“ konstrukcí s nimi. Je možné sem zahrnout i použití všelijakého „inkurantu“. Ale to možná není v tomto případě ten správný termín pro vysloužilá zařízení, která dlouhá léta fungovala a postupně nahrazena novými technologiemi šla „do šrotu“. V době, kdy toho – jak se říká – „mnoho nebylo“, posloužily některé komponenty po rekonstrukci pro naše pásma. V následujících statích o tom bude ještě podrobněji napsáno. Snad nejrychlejším vývojem prošly právě výše zmíněné antény.

Parabola – první zkušenosti
Poprvé jsem vyzkoušel parabolu na pásmu 23 cm koncem šedesátých let. Byla asi půlmetrová a dokonce jsem zprvu měl i špatně nastavené ohnisko. Žádné zkušenosti v tomto směru nebyly a mezi radioamatéry se to ani nevyskytovalo. Později ale přišla nabídka, že v areálu Svazarmu v Chlumci nad Cidlinou jsou nějaké paraboly snesené z radiokomunikační věže a že je možné se přijet podívat. Dvě byly obrovské, průměru jistě přes 4 m a těžké tak, že s nimi nešlo ani pohnout. (Dnes by si s nimi zájemci jistě věděli rady.) Představa, že si něco odvezu na motocyklu, tedy „vzala za své“, ale opodál byla ještě jedna menší, opřená o plot. Byla třímetrová, ale duralová, takže s ní mohl i jeden člověk manipulovat. Byl problém, jak ji do Krkonoš dopravit, ale i to Eman, OK1AIF, zařídil. Místní JZD zřejmě jezdilo v zimě do naší oblasti pro seno, a tak jednoho dne byla parabola shozená pod silnicí ve sněhové závěji. Až po desítkách let jsem se dozvěděl, že část cesty jel před autem Jarda, OK1HL, na motocyklu s praporkem, protože parabola jako nadměrný náklad přečnívala. Je až s podivem, co se tenkrát dalo zařídit a prakticky s „nulovými“ náklady. Parabolu jsem natřel speciální stříbřenkou, vyrobil dipól s reflektorem a provizorně umístil do ohniska. Opřená o zeď hotelu Panorama na Benecku (obr. 56 až 58) mířila na západ; směrování ±30 stupňů, odkud se očekávaly nějaké signály, jsem „natrénoval“ tak, že se to obešlo bez otáčecího mechanismu. Občas jsem ji při nějakém spojení vyzkoušel, ale těch příležitostí zase tak moc nebylo. Některé ale stojí za to v krátkosti popsat. U příležitosti oslav 50 let německého rozhlasu (v roce 1972) pracovala příležitostná stanice DF0SAR (QTH Saarbrücken); sledoval jsem její provoz v pásmu 70 cm (dík zmíněným trvale dobrým podmínkám), a když přešla na pásmo 23 cm, byla slyšet rovněž. Bylo dost času parabolu dobře nasměrovat, a když skončila nějaké místní spojení, tak jsem ji zavolal. Nadšení bylo veliké, vyměnili jsme si i korespondenci a bylo možné pak na zařízení něco vylepšit…

První spojení na 23 cm s HB9RG (23. 10. 1976) proběhlo dík nacvičení dokonale. Patrně by se QSO povedlo i na čtyřče z Yagiho antén na stožáru, ale s parabolou to bylo efektnější. Další příhoda se váže k pásmu 13 cm. I když bylo toto pásmo vždy prázdné, pravidelně jsem tam poslouchal. Jednou bylo slyšet velmi silný šum. Napadlo mne, že se něco porouchalo, ale ukázalo se, že maximum šumu směruje na oblohu do míst, kde za mraky bylo slunce. Napsal jsem o tom zprávu do Ondřejova (Astronomický ústav Akademie věd – pozn. red.); první odpověď byla, že se patrně jednalo o nějaké rušení, ale vzápětí přišel dopis od Dr. Vladimíra Křivského, že opravdu se jednalo o mimořádné děje na Slunci a všechny indikační přístroje byly „za rohem“. Podivil se, že to mohl vůbec někdo zaregistrovat, a stali jsme se na dálku „přáteli“. Zval mne na různé akce i na hvězdárnu v Úpici, ale nějak se nám nepoštěstilo se osobně setkat. S jeho synem jsme se ale setkali. Při příležitosti jeho diplomové práce se přijel podívat na moje zařízení. Odvezl si schéma a několik praktických rad. (Téma diplomové práce bylo: Měření šumu Slunce v oblasti 13 cm.) Další úsměvnou příhodou byla situace, kdy doslova „udeřily podmínky“ ve směru na sever, se kterými jsem ani nepočítal, a neměl takovou situaci natrénovanou. Přes hory s převýšením 500 m bylo slyšet stanice ze Švédska a po spojení na 70 cm to SM7CFE chtěl zkusit i na 23 cm. Parabolu ale nebylo o co opřít, tak nezbylo, nežli tam zacouvat se svojí zánovní škodovkou Š100. Byl to komický pohled na anténu mířící do kopce do vzrostlého lesa (obr. 58), ale spojení se podařilo. Druhý den pak cesta do drogerie zakoupit příslušný sprej a zatřít šrámy na autě. Podobná siutace se již nikdy neopakovala. QSL za spojení ze dne 8. 9. 1981 je na obr. 59.

Obr. 56. Když bylo hezké počasí, mých pokusu na mikrovlnách se občas zúčastňovala i moje rodina:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 57 a 58. Dva zimní pohledy na parabolu OK1AIY. Jak je patrno parabola už má logaritmicko-periodický ozařovač:

Klikněte pro zvětšení


Klikněte pro zvětšení

Obr. 59. QSL-lístek za spojení se Švédskem v pásmu 1296 MHz:

Klikněte pro zvětšení

Jak čas ubíhal, měnily se i možnosti. Hodný pan vedoucí hotelu Panorama na Benecku odešel do penze a noví střídající se nájemci již tak vstřícní nebyli. K tomu ještě v tom nejproduktivnějším směru vyrostl les, a byl nejvyšší čas po 25 letech „misi“ ukončit. Parabolu jsem za 1 Kč prodal. Čeká na další využití (již 15 let), ale určitě bude lépe ji opatřit novým vypletením s menšími oky (původní byla 18 x 18 mm), nežli dát do šrotu a koupit novou. Zachoval se štítek, je na obr. 60. V sedmdesátých letech se používaly antény typu Yagi jednotlivě nebo skupinově. Pro 70, 23 a 13 cm jsem používal „čtyřčata“(obr. 66 a 67). Námraza je „nepřítel“ antén; jakmile se vytvoří v tloušťce jen několik mm, přestává anténa fungovat dokonale a při větší vrstvě zkolabuje zcela. Nezbývá, nežli námrazu rukama odstranit. Ukazuje to obr. 65 ze Sněžky od Františka, OK1CA, z r. 1986. Na střeše trvale ležící žebřík (na obr. není vidět) je důkazem, že provoz ze Sněžky býval velmi obtížný a dosažené výsledky opravdu zasloužené. Obr. 64 je velmi vzácný. Namrzlou Loop Yagi pro 23 cm drží Jindra, OK1VR, při návštěvě na Sněžce během UHF/SHF závodu v r. 1983 přesně na den po 25 letech, kdy navázal první rekordní spojení na 144 MHz do Anglie. Další pokračovatelé přinášeli na Sněžku stále modernější techniku a dělali nádherná spojení, mnohdy první, a jak se ukazuje, opravdu neopakovatelná. Na obr. 62 je František, OK1AIB (OK1CA) při UHF-SHF závodě v r. 1983. Že mu Sněžka „učarovala“, je vidět na obr. 63 z r. 1951 před polskou meteorologickou stanicí, a že ho upoutaly i mikrovlny na obr. 61 z PD 1963 s OK3KAS. Jak se na Sněžce žilo, je podrobně popsáno na stránkách „Sněžka a radioamatéři“, které zhotovil Petr, OK1AXH, a kde také je podrobněji psáno o vzniku a zániku České boudy.

Obr. 60. Výrobní štítek z mé paraboly:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 61. Franta, OK1AIB, jako voják základní služby na Polním dnu v r. 1963 s OK3KAS, kóta Mikulčin vrch (z archivu OK1EM):

Klikněte pro zvětšení

Obr. 62. OK1AIB o 20 let později na Sněžce (1983). Zleva: TRX + PA 23 cm (HT323) + FT-480, PA 70 cm (2x HT323) + FT-780, FT-225 + PA 2 m (QQE06/40):

Klikněte pro zvětšení

Obr. 63. Frantíkovi Střihavkovi, pozdějšímu OK1AIB a OK1CA, se na Sněžce zalíbilo již jako malému chlapci (foto z r. 1951). V pozadí stará polská meteostanice a část původní polské Slezské boudy:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 64. Jindra, OK1VR, na Sněžce v říjnu 1983:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 65. Antény OK1CA (ex OK1AIB) pro pásma 2 m, 70 cm a 23 cm na Sněžce v roce 1986 při lehké námraze:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 66 a 67. Antény OK1AIY na Benecku, obalené námrazou, v 70. letech minulého století:

Klikněte pro zvětšení


Klikněte pro zvětšení

Petr, OK1AXH, také zprovoznil na Sněžce pásma 5,7 a 10 GHz. Píše o tom následující:

„Úplně na začátku Pepa, OK1UWA, odjel jeden závod venku ze stativu, ale to nemělo žádnou perspektivu. Pak jsem nechal u klempířů vyrobit poměrně masivní a „obří“ vikýř, který jsem dopravil na Sněžku a nainstaloval do střechy boudy na východní straně, těsně pod anténami bývalého převaděče OK0A. K vikýři byla udělaná dvě široká „schodiště“, jedno z půdy na horní půdičku nad „velkou místností“ a druhé z horní půdičky k vikýři, takže montáž na střeše byla od té doby v naprostém pohodlí. Vikýř byl skutečně obrovský, měl rozměr 140 x 80 cm, takže se jím pronesla parabola 120 cm. Byly to doslova „dveře k mikrovlnám“! Na krátkém masivním stožáru, který tam zůstal po demontovaných dipólech OK0A, byl udělaný speciální stoleček s držákem paraboly a místem pro transvertory. Navíc jsme stožárek upravili tak, že se dal z horní půdičky (nad velkou místností) ručně otáčet. Byl dole doplněný velikým úhloměrem, takže se dalo s přesností na 1 ° směrovat. Když moc foukalo, tak se natočená anténa zabrzdila utažením jejího držáku. Elevace sice šla venku měnit, ale prakticky vždy byla nulová. Celou montáž zvládl bez problémů jeden člověk i ve špatném počasí. Na stolečku antény byl přivázaný transvertor buď na 6, nebo na 3 cm. Dalo se to sice obsluhovat celé ze střechy, ale přesnější směrování bylo podle úhloměru na půdičce. Kabely byly protažené vnitřkem stožáru a uvnitř pod vikýřem byl stůl s transceiverem, zdroje a také obvykle zařízení pro domluvu na dvoumetru s nějakou magnetkou. Ale mimo závody jsme se domlouvali prakticky vždy pomocí velkého dvoumetru nebo 23 cm v malé místnosti.

První lehká 120cm parabola jednoho „krásného“ dne odletěla s větrem do Polska, a i když jsme se hodně snažili ji najít, už jsme ji nikdy neviděli ! Sváry na stolečku nevydržely. Pak jsme udělali držák masivnější a to už vydrželo i s masivnější parabolou. Ta tam zůstávala namontovaná prakticky celý podzim, vždy se k ní jen připojil jeden nebo druhý transvertor. Na začátku jsme se tím moc chlubit nechtěli, málo platné – zásah do střechy to byl veliký a nepovolený; dneska už to je jedno...“

Začátek 80. let – nové antény, kabely a předzesilovač
Čtenáři se možná bude zdát, že se popisovaným obdobím příliš dlouho zabýváme, ale novinky, které tenkrát přicházely, výrazně posunuly technickou kvalitu právě popisovaných zařízení pro mikrovlnná pásma. G3JVL přišel s novou anténou, zvanou Loop-Yagi, pro pásma 23 a později pro 13 cm. Byla to opět „výzva“ a příležitost něco zlepšit. I když to bylo velmi pracné, zhotovil jsem čtyřče pro obě pásma. V té době se objevil u nás nový typ koaxiálního kabelu s pěnovým dielektrikem, tedy s menším útlumem. Tenkrát podle starého značení to byl typ VFKV 630 a tlustší VFKV 640. V prodejnách k zakoupení zpočátku nebyl, ale různě dlouhé (spíš krátké) úseky byly rozdány na nějakém setkání, protože nevyhověly z důvodu „přeslechů“ ve společně položené kabeláži. Bylo nutné je vyměnit za „lepší“ – s dvojitým opletením. My jsme tak přísné požadavky neměli, takže na 70 a 23 cm byl kabel použit. Pro 13 cm se lépe jevil kabel s trolitulovými „kalíšky“ (říkalo se mu Duha kabel) s ještě menším útlumem. Při průměru 15 mm byl i v mrazu ještě dostatečně poddajný. Pro správné provedení transformátorů (změnou průměru jeho vnitřní části) byl zhotoven reflektometr. Posloužila precizní odbočnice z příslušensství od RVG958. Detektory v obou větvích bylo třeba vytvořit, použité diody byly GA301, které již TESLA Piešťany vyráběla. Ve srovnání s dosud používanými Yagiho anténami (které ale byly kratší) bylo patrné výrazné zlepšení, další měření se samozřejmě neprováděla. Sestava antén Loop-Yagi pro 23 a 13 cm společně s jednou dlouhou Yagi anténou (F9FT) pro pásmo 70 cm je na obr. 71.

Obr. 68. Petr Hrabák, OK1AXH, pobýval na Sněžce vždy celou podzimní sezónu...:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 69. Jindra, OK1VR (vlevo) s Petrem, OK1AXH, v „dobrém rozpoložení“ při UHF/SHF závodě v r. 1983:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 70. Synoptická mapa; tenkrát jediná pomůcka a byla plně dostačující. (Z nedostatku času stačilo jen odchytat údaje o výšce, teplotě, tlaku a rosném bodu.) Formuláře byly na letištích... :

Klikněte pro zvětšení

Obr. 71a,b. Antény a pracoviště OK1AIY v r. 1983:

Klikněte pro zvětšení


Klikněte pro zvětšení

Počátkem 80. let se často stalo, že při zlepšených podmínkách bylo možné navazovat spojení na delší vzdálenosti. Častými protějšky byly stanice z Holandska i Anglie. Při jednom takovém SSB spojení v pásmu 13 cm se stanicí z PA0, kdy došlo na popis zařízení, se protistanice podivovala mojí BFR34 na vstupu a proč prý tam nemám už GaAs FET. Ujistil jsem ji, že v místní Elektře to nemají a dokonce se to nedá koupit ani v samotné Praze. Požádal mě o adresu (to se tenkrát dávat nesmělo), ale s pocitem obrovského provinění jsem mu ji nadiktoval. Obratem pošty došel opravdu dopis a v něm GaAs FET. Byl to MGF1400 od Mitsubishi. Praktické provedení předzesilovače je na obr. 72. Za pozornost stojí cívka tvořená 12 mm dlouhým drátem o průměru asi 2 mm ze vstupního konektoru na kostru. Je to vlastně zkrácený obvod l/4, který představuje zkrat pro nižší kmitočty. Plošný spoj je podle popisu od DJ6PI. Rovněž tak duroid, který byl ale jednostranný, takže jsem Cu fólii z druhé strany malými dutými nýtky prostě nanýtoval. Za pozornost stojí použité konektory. Byly od firmy Glas Hütte (hodinářská firma z NDR). Odpovídalo tomu i dokonalé mechanické provedení s kleštinou. Menší provedení (SMA) tenkrát ještě rozšířené nebylo. Zesilovač byl zařazený na vstup (mezi anténní relé a stávající RX). Jak se takové zlepšení projeví, si už jistě každý zkusil. Měření se samozřejmě neprovádělo, tenkrát ani nebylo čím.

Konec 70. let byl ve znamení nové technologie v radiokomunikacích. Spojové zařízení RVG 958 z Rafeny Radeberg (v našich popisech často citované) bylo postupně nahrazeno novou technikou NEC (kmitočtové úseky mezi 4 až 8 GHz) již kompletně polovodičovou.Do šrotu šlo tedy množství „železa“, jak by řekli současní praktici, kteří se v problematice správně orientují, ale pro tvořivého člověka to byl materiál vhodný pro další použití. Je třeba brát v úvahu, že něco podobného v tomto období nikde nebylo a některé díly se nabízely k rekonstrukci a následnému zlepšení našich zařízení. Vyžadovalo to ale nezbytné vybavení a hlavně vědět „jak“. Jedním z takových dílů byl násobič (zdvojovač) 0,5 – 1 GHz, obr. 73.Úprava jako zesilovač pro pásmo 23 cm spočívala ve zkrácení anodového rezonátoru pomocí vloženého hliníkového kroužku a dolaďovacího šroubu M6 v katodové dutině, umístěného co nejblíže k elektronce. Další, snad nejdůležitější díl byl zesilovač pro kmitočet kolem 2 GHz, který bylo možné přeladit do pásma 13 cm (obr. 74). Kromě ladění katodového i anodového obvodu měl i nastavení vstupní a výstupní vazby. To bylo výhodné pro „eliminaci“ nepříjemného rozlaďování (popsaného v PE-AR 12/2015). Nastavením těsnější vazby se „pozatlumí“ jinak ostře ladící rezonátory a změna výkonu v průběhu relace není již tak citelná a hlavně ji lze zkusmo nastavit. Byly dvě verze zesilovače, jedna s přímo (galvanicky) uzemněnou mřížkou a druhá s mřížkou zablokovanou bezindukční kapacitou – slídovým kondenzátorem, vyvedenou drátem na svorkovnici. Sem bylo možné přivést přes P-článek např. SSB signál ze 2 m (asi 5 W) a do katodové dutiny LO (2176 MHz). Byl z toho směšovač s výkonem až několika wattů. Další stupeň jako zesilovač už dával tolik, kolik se komu na něj podařilo ,naložit’, aby se nezničila elektronka (v popisovaném případě to ale bylo jen 160 mA při anodovém napětí asi 800 V). Protože popsaná soustava byla velmi funkční, byla nakonec namontována do první verze na obr. 51 v PE-AR 12/ /2015. Sestava se dvěma za sebou zapojenými zesilovači byla včetně zdroje, zesilovače pro 23 cm a ventilátoru vestavěna do samostatné panelové jednotky (obr. 75).Celek byl určen pro tranzistorový budič popsaný v PE-AR 11/2015 (obr. 46 a 47). Takže už byla samostatná zařízení vlastně dvě. To starší bylo nainstalované v naší klubové stanici OK1KZN v Křížlicích. K anténě na střeše to bylo asi 12 m, část délky byla vedena kabelem pr. 30 mm, jak jinak než od RVG 958 (obr. 76).

Obr. 72. Předzesilovač pro pásmo 13 cm s MGF1400:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 73. Zdvojovač 0,5 – 1 GHz; (vhodný pro rekonstrukci jako zesilovač pro 23 cm). V popředí je hliníkový kroužek pro zkrácení anodového rezonátoru (úprava podle Zdeňka, OK1DEF):

Klikněte pro zvětšení

Obr. 74. Zesilovač pro 13 cm:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 75. Pojízdný stolek s transvertory pro 13, 9 a 6 cm (3 cm nejsou namontovány). Panelová jednotka se zesilovači pro 23 a 13 cm je ve spodní části:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 76. Antény OK1KZN; „čtyřče“ pro 13 cm je na výložníku pod anténou pro pásmo 2 m:

Klikněte pro zvětšení

Ještě lépe využili zmíněného inkurantu v OK1KIR. Měli výborné výsledky již v 60. letech a byla radost s nimi dělat spojení. Dobře fungující kolektiv, dokonalé znalosti v oboru a přímo artistické výkony Tondy OK1DAI v mechanické dílně dovedly po létech kolektiv až ke světové špičce v práci EME (obr. 77). Jejich zařízení pro pásma 23 a 13 cm se 180cm parabolou na pojízdném stole je na obr. 78.

Jirka, OK1DCI, o tom píše:
Jen pro zajímavost, jak jsme s tím řadu let jezdili z Klínovce a také z Pradědu a Lysé hory. Pro informaci: ve vozíku vlevo dole (obr. 78) VN zdroj pro GI7B na 23 cm, dole vlevo transvertor na 23 cm s HT323, nad ním PA 13 cm s HT323 s RVG dutinou a nad ním vlastní transvertor na 13 cm; na VN zdroji je PA GI7B na 23 cm, vedle je schované mechanické CQ s vačkou (made in Tonda), nahoře pak deska operátora s FT-221 a na ní LNA pro 23 a 13 cm. Na spodním okraji je krabička s reflektometry a anténními přepínači pro každé pásmo samostatně. No a za parabolou je přesmyk na zářiče 23 a 13 cm v ohnisku paraboly, čímž se i celé zařízení přepnulo mezi pásmy 23 a 13 cm...

Obr. 78. Zařízení OK1KIR pro pásma 23 a 13 cm z r. 1980:

Klikněte pro zvětšení

Pak přišlo na řadu další zdokonalení, aby bylo možné pracovat odrazem od Měsíce. O tom píše Toník OK1DAI:
V SSB transvertoru byl použit MIX a PA s HT323 v r. 1980 udělané podle QST. Teprve potom jsme se spolu se 4m anténou z r. 1964 dostali k , dutinám ze zařízení od té antény. Ty zesilovače jsme používali na 13 cm jeden pro tropo a později ve Všenorech ten kombajn na EME. Aby to dalo nějaký výkon, provozovali jsme to s napětím 1400 V a každou lampou teklo 200 mA. Vyžadovalo to opatrné klíčování jinak plesk a bylo po skedu. Ty čtyři sdružené PA buzené jedním stejným jsme spustili v r. 1984. V r. 1987 jsme vyrobili olejové chlazení. Transformátorový olej byl použit kvůli mrazům v zimě. Destilovaná voda by byla lepší. Celé to monstrum dávalo max. 100 W. Dnes to samé dá jedna destička s vhodným polovodičem na správném chladiči. To jsme provozovali do povodní r. 2002. V tom režimu se vypalovala pérka, co zkracovala lechery v PA a stříbro na vedeních už také bylo poškozeno. Vlastně ta povodeň ukončila trápení s EME 13cm koncem a bez pokusů o vyčištění jsme to vyhodili. Do sběru šla i ta 4m anténa původně dělaná na 2,2 GHz. Chodila ještě na 5,7 GHz dobře, ale na 10 GHz už dobrá nebyla. Ty přeložené snýtované plechové segmenty na 10 GHz nebyly dobré...

Obr. 77. Zleva: Jirka, OK1DCI, Vláďa, OK1DAK, a Tonda, OK1DAI :

Klikněte pro zvětšení

Jak čas dále ubíhal, bylo možné stále něco zlepšovat. Dokonce v 90. letech vznikl transvertor další generace již kompletně natištěný. Dalo ale hodně práce, aby byl srovnatelný s tím starším, který měl obvody z postříbřených trubek Mezi amatéry probíhaly i různé diskuse související s 13cm pásmem. Byly i takové hlasy, že pásmo je to úplně k ničemu, že je to zbytečná práce a výsledky tam nikdy žádné nebudou ani profesionálně. A pak přišel UHF-SHF závod 1986 s dobrými podmínkami. Byla příležitost dělat dlouhá spojení s novými zeměmi, některé výsledky nebyly možná dodnes překonané. Je o tom podrobněji psáno na stránkách OK2KKW (obr.80). Byl to bezesporu mezník, pro mnoho závodníků to znamenalo přehodnotit názor na mikrovlny. Průměr 676 km na spojení v pásmu 13 cm je na zamyšlení a první místo v IARU region 1 bylo příjemným překvapením. Podařilo se to ještě 2x, ale pak vyhodnocovatelé rozdělili soutěžní pole na dvě části, takže není možné sečíst výsledky z nižších a těch nejvyšších pásem. V současnosti s pomocí dobrého vybavení, tzn. vhodná parabola a několik desítek wattů výkonu, je možné za použití domluvy na ON4KST dosáhnout podobných výsledků i za normálních podmínek, ovšem z dobrého a taktického QTH. A to nejen na 13 cm.

Obr. 80. Mapa spojení OK1AIY/p z říjnového UHF Contestu r. 1986 (pramen: www.ok2kkw.com):

Klikněte pro zvětšení




Tento článek vyšel také v tištěné podobě v časopisu Praktická elektronika a zde byl zveřejněn se souhlasem redakce.


Související články:






Zdroj informací a podklady k článku: OK1AIY , foto : OK1UFL