TOPlist CB Jilemnice-Ikonka pro Vás






Free PHP Scripts from the PHP Junkyard

www.weblight.cz

Powered by phpBB2

Parabola.cz

Hostuji na Otoman.cz

Zive.cz

Meteocentrum - vše o počasí

pirane.xf.cz

PicoSearch.com




Technika SSB na VKV před 50 léty
@ OK1AIY
____________



Nebývá tak zcela běžné, že by někdo popisoval zařízení po padesáti letech. Není k tomu jediný praktický důvod; po tak dlouhém čase se změnily jak technologické, tak hlavně materiálové možnosti, takže z této doby se už nedá použít prakticky nic. Kouzlo radioamatérské práce ale přetrvává, jen s přibývajícími léty dostává poněkud jinou podobu.

Radioamatérský „blahobyt“, ke kterému jsme se propracovali, dává současníkům velké možnosti a „soudným pamětníkům“ se mnohdy zdá, že s tím ani nedokážeme správně zacházet. Cesta k současnosti nebyla snadná. Desítky let byly vyplněny prací celé radioamatérské populace, která po malých krůčcích dostávala techniku až do současnosti. Není na škodu se poohlédnout zpět, pro mladé to bude poznání, pro pamětníky už jen nostalgická vzpomínka. Dobře sem zapadá rčení, že „znát dobře minulost pomůže lépe pochopit současnost“.

Jak to začátkem šedesátých let vypadalo na VKV pásmech, je podrobně popsáno v PE-AR 8 a 9/2011 v článku pod názvem „Jak se závodilo na VKV před 50 léty“. Je také možné článek vyhledat zde na stránkách. Dobře poslouží jako úvod k dalšímu popisu konstrukcí zařízení pro SSB, které posunulo v počátku šedesátých let kvalitativně práci na VKV dopředu. Pro ilustraci se znovu zastavme ve zmíněném období. Na 2 m se pracovalo AM a CW na převážně pevných, krystalem řízených kmitočtech, na 70 cm by se zařízení dala spočítat na prstech jedné ruky a na pásmech vyšších to byly „sólo“ oscilátory a superreakční přijímače. Výkony byly od desetin do jednotek wattů a kvalita spojení tomu odpovídala. Výhody SSB byly známé z KV a bylo jen otázkou času, kdy se rozšíří i na vyšší VKV pásma. Toto období se vyznačovalo obecně značnou pracovní aktivitou. Bastlíři si vzájemně vyměňovali zkušenosti na pásmu nebo pomocí dopisů. Komunikační možnosti tak, jak je dnes známe, tenkrát nebyly, takže to bylo zdlouhavé a těžkopádné, ale výměna informací fungovala. Každý, kdo to zkoušel samostatně, se potýkal s podobnými problémy. Popíšu zde, jak jsem to „smolil“ já sám, čtenáři to mohou porovnat se svými pracovními a konstrukčními postupy.

Obr. 1 až 3. Fotografie mého prvního SSB vysílače z 60. let:
Klikněte pro zvětšení


Jak funguje provoz SSB
I když je to všem jistě „notoricky“ známé, je přece jen třeba se alespoň rámcově zmínit o tom, co SSB je, a o jeho výhodách. Signál AM se skládá z nosné vlny a obou postranních pásem, která jsou tvořena modulací. U SSB (Single Side Band) je nosná vlna poltačená (vybalancovaná v balančním modulátoru) a jedno z postranních pásem je odříznuto filtrem. Na pásmech do 10 MHz se „jezdí“ dolním postranním pásmem, nad 10 MHz pak pásmem horním. Znamená to, že nemluvíme-li do mikrofonu, nejde z TXu prakticky žádný výkon. Na přijímací straně pak v detektoru je přimíchán kmitočet záznějového oscilátoru (BFO) přesně tam, kde byla nosná vlna. Při modulaci mikrofonem odchází z Txu jen jedno postranní pásmo, zmíněný detektor na přijímací straně je vlastně také směšovač (říká se mu také produkt detektor) a výsledkem je čitelný nf signál, přestože vlastně jedno postranní pásmo chybí. Výhod je několik. Nejsou interference mezi nosnými vlnami, když jsou stanice blízko sebe, a tím se toho na úzký kus pásma víc vejde. Celý výkon Txu je soustředěn jen do jednoho postranního pásma, což je energeticky výhodné. Říká se, že SSB je komunikačně „skoro“ tak účinné jako cw. Jestliže se správně naladíme, můžeme vstoupit do probíhajícího spojení, aniž bychom výrazně rušili. (To samozřejmě při AM ani FM není možné.) Aby byl SSB signál dobře čitelný a nezkreslený, je třeba, aby zesilovací stupně pracovaly v lineárním provozu a nepřebuzené. To ale není nevýhoda, ale samozřejmost.

Klikněte pro zvětšení


Úvahy nad základní konstrukcí
Pustit se do dále popisované konstrukce bez zkušeností a materiálového zázemí bylo vskutku dobrodružství. Představa byla vyrobit na nějaké přijatelné frekvenci SSB signál a ten přimíchat k proměnnému kmitočtu s výstupem na 2m pásmu. Od samého začátku bylo počítáno s oddělenými bloky, samostatný Tx i Rx. Jednak se to v té době ve světě dělalo i na KV, do jednoho bloku by se to ani nevměstnalo a hlavně – oddělený Rx byl již funkční. V AR byly návody na filtry pro SSB, ale převážně na nízkém kmitočtu a velmi rozměrné. (To se hodilo tak pro KV.) Jeden OM vyrobil filtr na 50 kHz. SSB signál byl sice dobrý, ale na 2 m to bylo nepoužitelné, byl po 50 kHz „narastrován“ po celém pásmu. Problém byl v tom, že vhodné krystaly na to běžně nebyly a sháněly se „všelijak“. Nakonec byly opatřeny výbrusy na 500 kHz s potřebnými odstupy kmitočtů a SSB signál byl (pro začátek) vyroben tam. Protože pořádné tranzistory v té době ještě k dispozici nebyly, konstrukce byla komplet s elektronkami (obr. 1 až 3). Bylo to energeticky náročné, navíc se to do daného prostoru těžko vměstnávalo. Dlužno podotknout, že elektronky byly tenkrát asi na svém vrcholu (polovodiče je vytlačily až v 80. letech), ale za 60 let existence prošly vývojem. Některé typy stojí ještě dnes za pozornost, tenkrát ale k dispozici nebyly, takže se použilo to, co bylo… Stavba vysílače postupovala velmi pomalu. Protáhla se dokonce na celé roky, i když zde v popisu se to vejde do několika řádků. Cílem bylo dostat celek do provozního stavu a – jak se říká – „za pochodu“ to stále zlepšovat, jak technické možnosti dovolí. V té době bývaly v podzimních měsících zlepšené podmínky šíření VKV a na 2 m bylo často i přes den živo. Bylo mi dopřáno nainstalovat zařízení v kotelně hotelu „Panorama“ na Benecku v 900 m n. m. s otevřeným obzorem od jihu k severozápadu. Anténní systém prostor před hotelem nijak nezdobil, ale tenkrát byly vzájemné lidské vztahy nějaké jiné. Hotelové hosty to nepohoršovalo a „Jednota“ jako správce hotelu také neprotestovala. U hoteliéra pana Kloudy jsem měl velkou důvěru, takže jsem měl od kotelny klíče a do prostoru se zařízením jsem mohl přijít kdykoliv. Byla to pohoda, v současnosti by to asi nešlo, a ještě k tomu tam bylo vždy teplo… Když už byly zmíněny „lidské vztahy“, nabízí se poněkud to rozvést a zdůraznit některé skutečnosti z tohoto období. Mladá generace to možná nepochopí a ta starší to patrně už zapomněla. V obchodech toho mnoho ke koupi nebylo, takže lidé si vážili věcí, na které museli prostředky našetřit a pak je pracně shánět. Proto se také všechno opravovalo, když se to porouchalo, a zahazovalo se to až v krajních případech. Oproti současnosti, kdy se při výrobě již s jakýmikoliv opravami ani nepočítá, bylo opraveno takřka vše. Podle poučky, že každý si nosí v torně maršálskou hůl, to zkoušel kdekdo s různými výsledky. Našli se ale jedinci, kteří v tom dosahovali přímo mistrovství a ti byli u veřejnosti ve velké vážnosti. Být s nimi na jednom pracovišti nebo dělat dokonce společně „v partě“, bylo opravdové štěstí. Jestli si toho vážilo i vedení, není tak jisté, ale každý šéf dobře věděl, co v kom je. Bylo ale potřeba vyrábět a nic nešlo objednat někde venku. Muselo se tedy vše udělat vlastními prostředky, a tak k tomu chytré a šikovné lidi bylo potřeba. Hodně se improvizovalo, mnohdy to byla až „konstruktérská salta“. Byla příležitost se něčemu – jak se říká – přiučit a dlouhou dobu se mi to pak hodilo.

Klikněte pro zvětšení


První zkušenosti z provozu
Koncem šedesátých let byl vysílač ještě v rozpracovaném stavu. Neměl ještě ani přední panel, ale zvládal už všechny druhy provozu. SSB se ještě moc „nejezdilo“, těžiště provozu bylo stále AM. Mezi stanicemi v naší oblasti to zažité nebylo, někteří to ani neznali, a když vyjel SSB OK1AHO, stanice ho upozorňovaly, že má „špatnou modulaci“. Už tenkrát jsme při různých příležitostech, jako sportovní soutěže či automobilové závody, zajišťovali s našimi zařízeními spojovací služby. Organizaci to velmi usnadnilo a zároveň jsme si vyzkoušeli funkčnost v terénu. To jsme ale netušili, že ta největší a nejsmutnější „spojovačka“ nás čeká. Týden od 21. srpna 1968 byl nekonečně dlouhý. Samozřejmě to byla příležitost si „zakoledovat“ a připravit tak do budoucna velké potíže. Stalo se. Rozpitvávat to nebudu, většina lidí o tom dnes nechce ani slyšet a následky jako „černou můru“ s sebou poneseme až do konce života…

Obr. 4. OK1AIY u svého zařízení v r. 1972:
Klikněte pro zvětšení


Další zdokonalení – nový budič SSB
Jak ubíhal čas, zlepšovaly se technické možnosti v konstrukcích a umožnily vygenerovat SSB signál na vyšším kmitočtu, prakticky až 10 MHz. V literatuře z DL bylo popsáno zapojení celého budiče včetně voxu a antivoxu s tranzistory na desce s plošnými spoji. Byla dostatečně velká (dnes by se na ni pohodlně vešel celý transceiver), takže se na ní dalo i experimentovat, a u nás se rychle rozšířila pod názvem HS1000 (obr. 6). Jednoduchý krystalový filtr se podle jména svého konstruktéra (W1ICP) vžil pod názvem „McCoy“ (obr. 7). Sám jsem použil sovětské krystaly 5,744 MHz v bakelitových pouzdrech, které bylo možné skleněným štětcem nebo jódem snadno kmitočtově posunout. Konstrukce byla snadná a přehledná, jediným trochu pracným prvkem byla bifilárně navinutá cívka s jádrem, naladěná paralelní kapacitou na pracovní kmitočet. (Nesměl se zapomenout uzemnit její střed – také se to přihodilo.) Ukázalo se, že to jde i s krystaly řady B000 až B900 ze zařízení RM31. Jestliže byl možný výběr z většího množství, vyměřily se potřebné kmitočty bez otvírání a úprav. Ale to všechno se již dávno zvládalo, a tak bylo možné filtry vyrábět, jak se říká, jako „housky na krámě“. Aleš, OK1AGC, s tím měl již z KV větší zkušenosti, dokázal znázornit průběh filtru na obrazovce osciloskopu a změnou hodnot C a R na výstupu tvar co nelépe „učesat“. Začátkem sedmdesátých let už také Tesla Hradec Králové vyráběla filtry 9 a 10,7 MHz tak jako jinde ve světě a bylo je možné zakoupit asi za cenu jednoho měsíčního platu. (Dnes je za to celý transcei-ver a možná dva.)

Amatérská výroba transceiverů
V tomto období se i u nás rozpoutala éra výroby 2m transceiverů. (Podobně tomu bylo i v bývalé NDR.) V našich obchodech se to neprodávalo a ani nebylo v dohledu, že by tomu v blízké budoucnosti bylo jinak. Za pozornost stojí historka, kdy náš námořník přivezl svému bratrovi (,krátkovlnníkovi’) transceiver. Ten ho po nějakém čase používání prodal, protože mu bratr dovezl novější – lepší. Co se pak asi konalo, si čtenář snadno domyslí. Každý ale to štěstí neměl, že by sám nebo někdo blízký pracoval např. na ropné plošině nebo v diplomatických službách, a tak se to dělalo doma. Lidé už tenkrát byli velmi šikovní a bylo „chloubou“ si zařízení zhotovit vlastníma rukama – samostatně. Některá byla „jak od firmy“ a fungovala dokonale. Ty úspěšné konstrukce byly popsány v časopisech (Klínovec, Fantom). Později také Kentaur, který po drobných úpravách byl velmi dobře funkční. Autor Jirka, OK1WBK, na něj zhotovil i dokonalý „plošný spoj“. Vyrábělo se to masově a někteří ho vlastní dosud.

Obr. 5. Pohled pod šasi mého SSB vysílače:
Klikněte pro zvětšení

Obr. 6. SSB budič HS1000:
Klikněte pro zvětšení

Obr. 7. Filtr McCoy:
Klikněte pro zvětšení

Obr. 8. Základní blokové schéma mého vysílače:
Klikněte pro zvětšení

Obr. 9. Pohled dovnitř vysílače s odkrytým PA:
Klikněte pro zvětšení

Obr. 10. Zadní panel vysílače:
Klikněte pro zvětšení


Profesionální výroba transceiverů
Je to myšleno s jistou nadsázkou, ale již v  r. 1974 se do sériové výroby i 2m transceiveru pustil Kamil Hříbal, OK1NG. Podle velmi vyvedeného vzorku od Václava, OK1MWA, byl odvozen konstrukční typ pod pracovním názvem „Sněžka“ a v Hradci Králové na Malém náměstí v objektech KV Svazarmu byla rozjeta první série 10 kusů. V dílně byla i linka na výrobu plošných spojů, kde pracovala XYL od OK1MHJ, takže jich bylo vyrobeno vlastně 11. Kamil byl ale omezen materiálově a ani moc vytříbený cit k VKV konstrukcím neměl. Dokonce tvrdil, že se SSB na VKV nehodí. Nechtěl tam mít žádné „krabičky od sardinek“, šasi bylo převzato z vyráběného KV TRXu „Petr 103“, mf zesilovač byl od „Otavy“ a všude byly tranzistory KSY62 a jádra N05. Ten kus č. 11 jsme s OK1MHJ oživovali společně, s každým lepším tranzistorem a správným jádrem se vlastnosti zlepšovaly a nakonec z toho bylo docela funkční zařízení. Celek jsme ještě doplnili o malou „vychytávku“, signál z VFO oddělený emitorovým sledovačem společně s pomocným krystalovým oscilátorem přivedli na příslušná hradla integrovaného obvodu MH7474. Krystalový oscilátor s možností doladění měl takový kmitočet, aby při přeladění 144 – 146 MHz bylo na výstupu IO 4 – 6 MHz. Pak stačilo připojit jen obyčejný digitální kmitočtoměr a fungovala „falešná“ digitální stupnice. To, že nerušila a pásmo zůstalo čisté (bez hvizdů), bylo pozoruhodné. Po doplnění o další mf zesilovač pro FM z toho bylo docela hezké zařízení. O několik roků později to všechno nahradila se světovými zařízeními srovnatelná Petržílkova „Sněžka“ z podniku Radiotechnika .
Více informací o tomto tranceiveru lze nalézt na stránkách OK2KKW.COM - viz. externí odkazy na konci tohoto článku.

Začátek 70. let, několik detailů z konstrukce
Poněkud jsem odběhl od svého popisovaného TXu. Současně s  novým budičem SSB na 5,744 MHz bylo třeba upravit i kmitočty oscilátorů, aby přeladění bylo po celém pásmu. Samozřejmě to bylo pracné a zdlouhavé, ale s tím se už muselo počítat. Signál jsem kromě měření ještě poslouchal na přijímači, takže byla kontrola, zda to nikde nekmitá apod. Za pozornost stojí vyvážený symetrický směšovač s výstupním kmitočtem 144 MHz. Stálo za to si s tím opravdu doslova pohrát, elektronka 6CC42 na to byla právě určena. Sama je „symetrická“ a celé zapojení musí být pečlivě souměrně provedeno a pak je potlačení nežádoucího kmitočtu dokonalé. Stačí malá i mechanická nesymetrie a následně se to nepříznivě projeví. Celý řetězec následujícího 4stupňového zesilovače je navázán pásmovými filtry. Musely být 2 MHz široké a s přelaďováním se nepočítalo. Velké zlepšení časem přinesla EF184 jako náhrada za EF80. Tenkrát se začala vyrábět, stačilo jen „přestrčit“ v patici a doladit. Další stupeň byl s EL83 a následovala QQE03/12. V posledním – koncovém stupni jsem použil GU29, později GI30. Ta se sice už pro tento kmitočet údajně nehodí (fmax 80 MHz), ale fungovalo to a hlavně se dala „snadno opatřit“. Pracovní bod Pa i předchozího stupně je nastavitelný potenciometry na zadní straně panelu ze stabilizovaného zdroje záporného předpětí. Klidové proudy je možné měřit přístrojem na předním panelu. Rovněž tak mřížkový proud – Ig1 v případě přebuzení. O linearitě v provozu ve třídě B, AB či A jsme se zrovna v pátém ročníku na průmyslovce učili, tak jsem si to vyzkoušel. Mechanické provedení rezonančního obvodu a výstupní vazby, správného stínění, sondy reflektometru a anténního relé, to vyžadovalo velkou pečlivost. Z počátku se i stalo, že červík v knoflíku na ladicí ose se vpálil do prstu, ale z anténního konektoru nešlo takřka nic. (Nezbylo, než osu zhotovit z novotexu.) Ladilo se tak dlouho, až už to víc nedávalo. Protože byl k dispozici vf voltmetr Rafena DVM 106A s profi koaxiální měřicí hlavou, nebyl problém měřit napětí na 70 Ohmové zátěži a spočítat výkon. Dosažených 55 W se mi zdálo jako obrovský výkon. Netušil jsem, že jednou to bude kategorie QRP s hranicí dokonce na 100 W. Dlouhé období elektronek mělo svoje specifika. Kouzlo žhavé katody a neuchopitelná vůně vycházející z otevřených PA obvodů s vyšším napětím, vytvořená patrně působením ozonu na některé materiály v kombinaci s pálícím se prachem, dodávala celé činnosti dobrodružnou atmosféru. Dík pokroku toto již další generace patrně nezažijí…

Úsměvné postřehy z konstrukce (chybami se člověk učí)
Začátkem sedmdesátých let bylo už zařízení plně funkční včetně předního panelu a skříně. Trochu problém byl hned na začátku se síťovým transformátorem. „Profi“ z Dubnice byl příliš vysoký a také drahý. Z nějakého šrotu byl získán vhodný typ rozměrově nižší (podle DIN) s „M“ plechy. Spočítal jsem vinutí, zhotovil z novotexu kostru a tak, jak jsme se to ve škole učili, ,trafo’ navinul. Jeden druh lakovaného drátu ale nebyl o potřebném průměru, tak jsem použil novinku, drát s nádherně zelenou pastelovou barvou se samopájitelnou izolací. Radost z pokrokového přístupu ale netrvala dlouho – shořel po prvním větším zahřátí. Při opravě jsem zůstal u tradičních materiálů. Později se ukázalo, že spotřeba je přece jen značná, a že by „slušelo“ ,trafo’ větší. Podařilo se opatřit stejný typ „o číslo silnější“. ,Trafo’ jsem zhotovil s tím, že je příležitostně vyměním. Nikdy se tak nestalo, ale před nějakým závodem jsem udělal provizorní opatření – pěti dráty jsem připojil oddělené ,trafo’ jen pro napájení Pa. V papírové krabici položené za Txem neohřívalo už tak přehřátý prostor a celek už dokonce mohl zůstat ve skříni. Jako správné provizorium to tak zůstalo již „na stálo“. Dalším zamýšleným zlepšením byla náhrada stabilizátorů 11TA31 a 14TA31 řetězcem Zenerových diod. V tu nejnevhodnější chvíli se jedna z diod „rozpojila“. Ještě, že v náhradních dílech stabilizátory zůstaly, zasunout je zpět do patic byla už jen maličkost. Další úsměvná příhoda byla s elektrolytickými kondenzátory v síťovém zdroji. Byly na 550 V, ale bylo na nich skoro 500 V. Při provozu z domova to nevadilo, ale při VHF kontestu 1971 na Žalém dával agregát asi trochu víc, ,elyty’ se zahřály a jeden si přes gumovou zátku „ulevil“. Pamětníci dosud vzpomínají na šedý kouř ve tvaru čtyřhranné perforace na zadní straně skříně, který zaplnil stan. Náprava byla rychlá. Sjel jsem na motocyklu polními cestami domů (nebudu zdůrazňovat, proč) a do ruksaku naložil rezervní elektrolytické kondenzátory, , autotrafo’ a avomet. Uplynulo něco přes hodinu a jelo se dál. Pak byly ,elyty’ zapojené do série a použit typ TC 521a.

Přijímač – MwEc s konvertorem
V té době se hodně používaly konvertory k inkurantům, které ale v popisovaném období byly již vyčerpané. Nejčastěji to byly E10AK nebo FuG16. Podařilo se mi koupit za 800 Kčs MwEc, který po jednoduché opravě byl plně funkční. Přijímač to byl nádherný, dobře fungovala regulace šířky pásma a stupnice byla naprosto přesná. V jednom Konstruktérovi Svazarmu byl soupis stanic pracujících v rozhlasovém pásmu SV po Evropě. Bylo zajímavé si je podle kmitočtu naladit. Přijímač sám skoro nešuměl, ale klady vlastně popisovat nebudu, abych nebyl nařčen ze „staromilství“, ale konvertor s dvojím směšováním v elektronkovém provedení, který Pavel, OK1GV, ve Vrchlabí měl, byl úžasný. Ladilo se 3 až 1 MHz a krystal byl 10,5 MHz (nebo 21 MHz). Úpravu MwEc pro provoz SSB popsal Jirka, OK1FT, v časopise AR č. 9/1959 a s regulací citlivosti „od nuly“ se z Rxu stal přímo měřicí přístroj. Tranzistorová verze konvertoru je na obr. 12.

Obr. 12. Schéma zapojení konvertoru k přijímači MwEc:
Klikněte pro zvětšení


„Ztransceiverování“ vysílače s „Emwecem“
I když se pracovalo se zařízením velmi dobře, podařilo se v r. 1972 „ztransceiverovat“ oba celky, to zanamená vysokofrekvenčně propojit Tx s laděním Rxu (MwEc). Z vhodného místa laděného oscilátoru u MwEc bylo odbočeno a přes emitorový sledovač přiveden signál do zapojení (říkejme tomu premixer) podle obr. 13 a 14. Doladitelný krystalový oscilátor na kmitočtu 17,995 MHz umožnil v poloze „ladění“ nastavit nulový zázněj a tím byl Rx i Tx na stejném kmitočtu. Stačilo pak už jen ladit na MwEc. (Další jemné doladění bylo možné i proměnným BFO.) V té době už byl SSB provoz v západní Evropě zcela běžný a při zlepšených podmínkách šíření v podzimním období bylo možné dělat desítky dalekých spojení. Se současností to nelze ani srovnávat, na pásmu bylo živo i přes den a po několika nocích, kdy se toho mnoho nenaspalo, už byla cítit „příjemná“ únava. SSB stanic přibývalo i na jihovýchod od nás, a tak přepínač „druh provozu“ na předním panelu se do polohy AM přepínal už jen sporadicky. Problém s dovoláváním nebyl, všichni měli tenkrát srovnatelné výkony. Každý další rok jsem se na podzimní měsíce už těšil, bylo to velmi hezké radioamatérské období...

Obr. 13. Blokové schéma premixeru:
Klikněte pro zvětšení

Obr. 14. Schéma zapojení premixeru:
Klikněte pro zvětšení

Obr. 15. Blokové schéma transceiveru s přijímačem MwEc:
Klikněte pro zvětšení


Pohled na přední panel, popis ovládacích prvků
Hlavním prvkem (obr. 16) je knoflík ladění se stupnicí. (Ta nakonec nebyla nikdy řádně nakreslena, zůstala jen naznačena tužkou.) Zcela vpravo dole přepínač Tcvr, LAD., Rx, Tx. Poslední dvě polohy jsou „otuplovány“ tlačítkem na mikrofonu. Další přepínač pro „druhy provozu“ volí SSB, CW, AM a FM. Vedle je potenciometr pro ruční rozbalancování balančního modulátoru. Reguluje ss napětí 0 až 1 V, sloužil při oživování, ale z praktických důvodů byl ponechán i dál. Umožňuje okamžitou kontrolu v součinnosti s vf metrem, zda zařízení v některé výkonové úrovni nazakmitává. Výchylka na vf metru (reflektometru) musí plynule a bez skoků sledovat regulaci zmíněného potenciometru. Zcela vlevo dole je potenciometr na řízení úrovně z mikrofonu. Vlevo nahoře je měřicí přístroj DHR3 s přepínačem pro kontrolu anodového a mřížkového proudu posledních dvou zesilovačů a nezbytný údaj ,tam a zpět’ od uvnitř vestavěného reflektometru. Vpravo nahoře je přepínač spodního a horního MHz dvoumetrového pásma a pod ním knoflík od motýlového kondenzátoru v anodovém obvodu GI30. V levé části je dolaďování zmíněného krystalového oscilátoru 17,995 MHz v dodatečně namontovaném „premixeru“ a pod ním přepínač VFO/transceiver. Signalizační svítivá dioda LQ100 je památkou na tehdejší začátek výroby, kdy diody ještě moc nesvítily, takže při denním světle je třeba rukou poněkud „přiclonit“, aby bylo vůbec něco vidět. (Dnes se do diody rozsvícené proudem 10 mA ani nepodíváte.) Současným pohledem „kýčovitý dizajn“ předního panelu připomíná v té době oblíbený Collins KWM-2.

Obr. 16. Přední panel vysílače:
Klikněte pro zvětšení


SSB provoz v pásmu 70 cm
Začátek sedmdesátých let byl vyplněn řadou významných událostí jak technických, tak i osobních. Je až s podivem, co se toho stihlo udělat, ale je to tak správně, „dělat se má, když se to daří“. SSB provoz začínal už i v pásmu 70 cm, a tak byl rychle zhotoven první transvertor (obr. 17, 18). Do zadního panelu popisovaného 2m vysílače (obr. 16) přibyly další konektory. Od EL83 bylo navázáno vinutí (2 záv. na průměr 10 mm) a odebrán výkon asi 50 mW. U přepínače lad./Rx/Tx přibyla zcela vlevo ještě další čtvrtá poloha – „transvertor“. Vše bylo jako na 2 m, ovládání příjem/vysílání bylo tlačítkem na mikrofonu, jen Pa stupeň s předchozím nepracoval. Do odděleného transvertoru odcházelo ovládání (+13 V při Tx) a zmíněných 50 mW do směšovače Txu. To umožnilo ovládat celý komplet pro 70 cm včetně dalšího koncového stupně. První spojení byla s G3LQR, G3LTF, G8CFQ a F8ZW. Tady se teprve začaly „otevírat obzory“.

Obr. 17. Přední panel transvertoru pro 432 MHz (10 W). Sloužil 20 let v naší klubové stanici OK1KZN Křížlicích:
Klikněte pro zvětšení

Obr. 18. Pohled na transvertor zespodu:
Klikněte pro zvětšení


Tranzistorový SSB transceiver pro 2 m
I když bylo zařízení plně funkční, bylo na síť 220 V a vyvstala potřeba zhotovit zařízení pro bateriový provoz. V oblibě byly stále více závody jako např. BBT (Bavorský horský den), kde se závodilo výhradně bez použití sítě a dokonce bylo zařízení omezené váhově. V té době už byly tranzistory i ostatní součástky umožňující konstrukci malých, lehkých a později i výkonných zařízení. V zahraničních časopisech byly již první popisy – např. od DC6HL v UKW Berichte, který byl vzorem i pro moji konstrukci (obr. 19). Základem byl mezi-frekvenční zesilovač (na 700 kHz) z inkurantního zařízení „Racek“ ještě s bateriovými elektronkami na 10,7 Mhz, který jsem „obestavěl“ transceiverem. Dvouhradlové field efect tranzistory typu 3N140 nebo levnější 40673 od RCA byly tentokrát nové a natolik praktické, že s nimi byla radost dělat, takže jsem to s nimi – jak se říká – „vydláždil“. Koncepce byla podobná té síťové, takže to nebyl přímý transceiver, dokonce měl fázový budič SSB na 10,7 Mhz. Ovládací prvky měly ale stejnou funkci, stejné ovládání, takže příslušné konektory od transvertorů stačilo jen přešroubovat. Celé další roky pak přibývaly transvertory pro stále vyšší pásma (obr. 19, 20). Jeden budicí transceiver už nestačil, později přibyly IC-202, Mizuho SB-2M a FT- -290R. Jednotlivá pásma mohla být již provozována samostatně. V práci na VKV se tím doslova otevřely nové možnosti.

Obr. 19. Tranzistorový transceiver pro pásmo 144 MHz; na něm transvertory pro vyšší pásma:
Klikněte pro zvětšení

Obr. 20. Pohled na zadní panel:
Klikněte pro zvětšení


Zkušenosti z provozu - spojovací služby
Kromě častého provozu při experimentech a soutěžích stojí za zmínku i spojovací služby při různých akcích, jako např. automobilové Rally Škoda nebo Bohemia. Byla to práce na několik málo hodin, ale byly i akce rozsáhlejší. Koncem sedmdesátých let to byla po roce se opakující akce „Obaleč“. Jednalo se skutečně o likvidaci obaleče modřínového, asi centimetr dlouhé housenky konzumující modřínové i smrkové jehličí, kterou bylo třeba v určitém přesně stanoveném období postříkat, nežli se stačí zakuklit. Postřik byl prováděn z vrtulníků MI6 a letadel AN2 k tomu uzpůsobených. Činnost byla organizována přímo ministerstvem zemědělství, probíhala v určitých oblastech Krkonoš za účasti lesáků, hasičů, chemiků a dalších podpůrných složek. Byla důležitá spolehlivá a rychlá domluva, což zajišťovali radioamatéři. Znamenalo to být prakticky celý den se sluchátky na uších u zařízení, ráno se startovalo po páté hodině, kdy pracovník lesů (hajný) ukázal pilotům, co se bude ošetřovat, a po celý den probíhal proud informací. Večer pak věci organizační, hlášení spotřeby akteliku a ambusche apod. Spojovací akci organizoval Ústřední radioklub, zúčastnilo se asi 30 radioamatérů, hlavně z Východočeského kraje. Někdo měl zařízení svoje, Svazarm nasadil i nové FT-225 a FT-225RD. Štáb byl na letišti ve Vrchlabí. Každé jednotlivé letiště bylo obsazeno jedním operátorem, rovněž tak meteorologická stanice, po každé půlhodině dostal pilot na palubu hlášení o čerstvé meteorologické situaci. Nelétalo se, když pršelo ani když bylo moc teplo, protože toho vrtulník moc neunesl. Když bylo hotovo, přesunula se stanoviště výše do hor, kde cyklus teprve začínal. Úvodem jsem vyfasoval ten nejtěžší post, letiště v Harrachově. Nebylo to pro VKV vhodné místo, měl jsem ale v Š 1203 dvoje zařízení včetně elektricky otáčené antény, takže spojení fungovalo. Sice mnohdy na hranici možností, jiným provozem než SSB by to nešlo. V průběhu akce jsem na zcela jiných kmitočtech zaslechl komunikaci z Jizerských hor, kde probíhala stejná činnost. Navázal jsem s nimi spojení a ukázalo se, že vzájemná koordinace není, tak jsem oba štáby komunikačně propojil. Bylo to velmi užitečné. Tato spojovací služba měla velmi úsměvné zakončení. Každá velká akce má na závěr nějaké třeba jen morální ocenění. Mezi vyznamenanými lesáky se dostalo i na mne a od organizace Východočeské státní lesy jsem obdržel čestný titul „Zasloužilý pracovník podniku“. Vzpomínám na rozruch a zděšení ve stranické organizaci v mateřském podniku. Nebylo to ale dotováno žádnými penězi, takže to částečně brzy „přebolelo“, morální efekt však přetrval...

Obr. 21. Pohled shora na odkrytý transceiver; nad ním modul transvertorů:
Klikněte pro zvětšení

Obr. 22. Pohled zespodu na odkrytý transceiver:
Klikněte pro zvětšení

Obr. 23. Pohled shora na soustavu transvertorů pro pásma 1296 a 2320 MHz:
Klikněte pro zvětšení

Obr. 24. Pohled shora na díl pro 432 MHz. Pro lepší přístup je vrchní díl pro 23 a 13 cm (obr. 23) upevněn otočně na pantech:
Klikněte pro zvětšení

Obr. 25. Vf kompresor na 100kHz s elektromechanickými filtry podle OK2JI:
Klikněte pro zvětšení


Zkušenosti z DX provozu a mezinárodních soutěží
Dík umístění mého pracoviště (stanoviště) na Benecku (obr. 30) byla možnost využít všech příležitostí navázat na 2 m i 70 cm nějaké lepší spojení. Mám na mysli využití Es vrstvy i aurory, které tenkrát často bývaly, i nějaké to spojení přes družici OSCAR 7. Převažovaly ale „tropo“ podmínky, některá data jsou nezapomenutelná. Např. datum 19. – 21. 1. 1974, ale i další – stačí jen zalistovat starými staničními deníky. Nešlo snad o množství např. holandských stanic (udělaných za hodinu), které stály ve frontě a v půlminutových intervalech se daly dělat, ale radost byla z kvalitní komunikace s vlastníma rukama vyrobeným zařízením. To samotné spojení je – jak tomu s oblibou říkáme – už jen „třešničkou na dortu“. Se zařízením se velmi dobře pracovalo, snad lépe než nyní s FT-790. Proč tomu tak bylo, je na delší uvažování, ale ne zde na těchto stránkách. To platí i pro soutěže. Ta první z Klínovce v r. 1972 byla vydařená i přes značnou konkurenci, která už tenkrát byla, ale z Krkonoš výsledky nebyly nikdy výrazně dobré. Zlaté návrší „vyhrávací“ kopec není, v exponovaném směru je převýšení Kotle, takže kus severozápadní Evropy zůstal zastíněn. Snad jednou (rok 1981) při lepších podmínkách k vítězství bylo blízko, ale dík rušení od stanice vzdálené asi 35 km se obtížně pracovalo. Chybělo jen pár spojení, která by se bez rušení dala snadno navázat, ale rušící stanice „procékvila“ celé dlouhé hodiny a první místo získal Jirka, OK1OA, z Ještědu díky své vynikající operátorské zručnosti. Zařízení jsem používal ještě začátkem osmdesátých let. Bylo výborné, ale rozměrné, a tím, jak přibývala další pásma, se už ani v Š1203 nedostávalo místa. Začínalo období zavádění SSB i na mikrovlnných pásmech 23, 13 a 3 cm. Tranzistorové zařízení jako budič bylo prakticky rovnocenné, zůstaly jen 3 stejné panelové jednotky s PA stupni pro 2 m, 70, 23 a 13 cm. Zařízení sloužilo ještě nějaký čas ve stálém QTH a později jako stále funkční skončilo v depozitáři.

Obr. 26 až 28. Tři obrázky z akce „Obaleč“. Spojovací pracoviště v buňce na heliportu v Harrachově; ruční radiostanice Tesla sloužily ke komunikaci s pracovníky v terénu a se štábem na Jizerce. Na obrázku níže piloti vrtulníku, v popředí Ing. Havelka:
Klikněte pro zvětšení

Klikněte pro zvětšení

Obr. 28. Kompletní obsluha pracoviště (heliport na Jeleních boudách nad Špindlerovým Mlýnem):
Klikněte pro zvětšení

Obr. 29. Mít antény 700 m n. m. je štěstí. Tak jsme si v Křížlicích u Jendy Skály, OK1UFP, udělali z jeho ham shacku klubové pracoviště OK1KZN. Anténní systém od 2 m do 13 cm smetla vichřice koncem 80. let:
Klikněte pro zvětšení

Obr. 30. Anténní systém pro pásma 2 m až 13 cm jako „ozdoba“ hotelu Panorama na Benecku. Kabely vedou do kotelny, kde bylo pracoviště:
Klikněte pro zvětšení

Obr. 31a,b. Soutěž VKV 34 (Fichtelberg), pracoviště pro pásmo 432 MHz. Operátoři Jarda, OK2JI a Pavel, OK1AIY:
Klikněte pro zvětšení

Klikněte pro zvětšení


Fázová metoda výroby SSB signálu
Dříve popsaná filtrová metoda není jedinou, jak vyprodukovat SSB signál. Je jednodušší a hlavně krystalový filtr je použit i na přijímací straně. Je tomu tak i profesionálních výrobcích. Fázová metoda byla používánav elektronkových zařízeních již v 50. letech minulého století. Konstrukce byly více rozměrnější, ale to nebylo na překážku, aby ji konstruktéři použili nejdřív na KV a postupně i na VKV pásmech. Pribin, OK1AHO, ji použil ve svém zařízení na 2 m již začátkem 60. let. S použitím polovodičů se podstatně zmenšily rozměry a v r. 1976 byla v časopisu Radio Communication 9/1976 popsána konstrukce v krabičce o rozměrech 115 x x 80 x 20 mm. Je na kmitočtu 10,7 MHz, což se v mém případě při stavbě tranzistorového transceiveru přímo nabízelo, takže jsem ji rovněž vyzkoušel (obr. 32). Mirek, OK2AQ, postavil fázový budič přímo na 144 MHz (obr. 34). Autor popisuje funkci následovně: „Kmitočet VXO je 16 MHz a je vynásoben 9x na 144 MHz. Tam je rozdvojen do cest I a Q. Fázový posuv 90 ° je dosažen koaxiálním kablíkem délky l/4. Do obou balančních modulátorů s diodami GA206 je současně přiváděn I a Q nízkofrekvenční modulační signál. Jako nf fázovač byla použita šestistupňová polyfázová síť (přesně o 90 ° musí být posunuty všechny složky hlasového spektra v rozsahu 300 – 3000 Hz). Výstupy obou balančních modulátorů jsou sečteny, čímž je potlačeno jedno postranní pásmo. Pro potlačení 40 dB musí být celková fázová symetrie lepší než 1 ° a amplitudová lepší než 1 %. Signál je dále zesílen na úroveň 0,5 W pro buzení dalšího PA. Vysílač byl úspěšně používán především při práci přes družicové převaděče jako druhý vysílač při spojeních crossband“. Z popisu je patrné, že požadavky pro dokonalou funkci fázového budiče jsou dosti přísné, což je vlastně problém v amatérských podmínkách dodržet. Stalo se tak i v mém popisovaném případě, kdy asi po 10 letech funkce se SSB signál citelně pohoršil a nedařilo se ho ladicími prvky snadno napravit. Příslušné přístroje k dispozici nebyly (vektorový voltmetr s dvěma sondami, o němž jsem tehdy vůbec nevěděl). Příposlech na druhém přijímači příčinu ani odhalit nemohl, a tak nakonec bylo jednodušší na stejně rozměrnou desku postavit nový budič s filtrem 10,7 MHz z Tesly Hradec Králové. Fázový budič patrně už nikdy nebude „vůle“ opravovat, takže zůstane jako „němý svědek“ pracovně aktivního období, které v sedmdesátých letech mezi radioamatéry panovalo a kdy nebylo zatěžko věnovat konstrukci mnoho hodin i dní s výsledkem často i ne zcela jistým. Dnes jsou k dispozici integrované obvody a s pomocí číslicové techniky vyjdou potřebné parametry naprosto přesně a celý SSB budič je otázkou snad jen několika nebo jednoho zcela nepatrného obvodu.

Obr. 32. Fázový budič SSB na kmitočet 10,7 MHz. Také jej popsal OK1BMW v RZ:
Klikněte pro zvětšení

Obr. 33. Schéma zapojení fázového budiče SSB na kmitočet 10,7 MHz z článku Karla Jordána, OK1BMW, v časopise Radioamatérský zpravodaj:
Klikněte pro zvětšení

Obr. 34. Fázový budič SSB přímo na 144 MHz od OK2AQ:
Klikněte pro zvětšení


Ještě několik poznámek ke konstrukci a dokumentaci
Z obr. 36 je patrné, že do 2m tranzistorového transceiveru se vměstnal i „gelový“ akumulátor. Dva články 6 V/4 Ah od firmy „Sonnenschein“ už v provedení, jak je dnes známe, byla tenkrát novinka a hezká byla i cena (130 marek je ale třeba přepočítat; netuším, kolik to v polovině sedmdesátých let bylo). Na krátkodobý provoz to tenkrát stačilo, pro větší závody byl připojen paralelně vnější zdroj 13,6 V. (Současné typy akumulátorů dovolují Umax při nabitém stavu až 14,5 V.) Napájení bylo společné i pro všechny připojené transvertory. Důležité obvody v zapojení měly svoje samostatné stabilizátory na nižší napětí. Čtenář si možná povšimnul, že tu nikde nejsou stabilizátory typu 78… Důvod je jednoduchý, tenkrát ještě nebyly, řešilo se to Zenerovou diodou v bázi tranzistoru zablokovanou elektrolytickým kondenzátorem a ještě dalším, např. keramickým kondenzátorem. Tenkrát to plně vyhovovalo, dnes pro vyšší pásma je požadavek lepší stabilizace, což moderní typy stabilizátorů (např. Low Drop s úbytkem napětí jen kolem 1 V) zaručují. Bohužel, od elektronkového vysílače, který jsme popisovali v našem seriálu, se nedochovalo podrobné schéma. Složku s pracovní dokumentací jsem neuváženě někomu půjčil na okopírování. Za týden jsem už nevěděl, komu, za další měsíc, co, a později, že vůbec něco. Popisované úpravy jsou tedy až z pozdější doby. To se dnes už nikomu nestane, konstruktéři ukládají (a zálohují) údaje do počítačů, kde jsou v bezpečí a snadno dohledatelné. Od tranzistorového transceiveru jsem kompletní schéma včas nakreslil. (V rozloženém stavu zabere více než polovinu plochy kuchyňského stolu, obr. 37.) Nikdy nebylo potřeba… Současným pohledem čtenář usoudí, že použít zde popsané konstrukce jako příklad již opravdu nelze. Použijte to tedy jako „odstrašující příklad“. Vždyť ten drahocenný čas mohl být využit i jinak. Třeba hrou golfu, těch několik desítek let počkat a nyní to za pár babek koupit. Všichni, kteří tou trnitou cestou prošli, vám ale potvrdí, že „dobrý pocit“ se kupuje těžko...

Obr. 35. Schéma zapojení nf fázovače pro budič SSB (v označení kondenzátorů k = nF):
Klikněte pro zvětšení

Obr. 36a,b. Pohled shora na odkrytý transceiver pro pásmo 2 m z r. 1972. Na obrázku je vidět také zmiňovaný gelový akumulátor:
Klikněte pro zvětšení

Klikněte pro zvětšení

Obr. 37a,b. Schéma zapojení transceiveru pro 2 m zabírá téměř celý kuchyňský stůl. Do tak složitých konstrukcí se radioamatéři počátkem 70. let minulého století pouštěli...:
Klikněte pro zvětšení

Klikněte pro zvětšení

Obr. 38. Detail ze schématu zapojení vysílače transceiver:
Klikněte pro zvětšení




Tento článek vyšel také v tištěné podobě v časopisu Praktická elektronika a zde byl zveřejněn se souhlasem redakce.


Související články:



Externí odkazy:






Zdroj informací a podklady k článku: OK1AIY , foto : OK1UFL