TOPlist CB Jilemnice-Ikonka pro Vás






Free PHP Scripts from the PHP Junkyard

www.weblight.cz

Powered by phpBB2

Parabola.cz

Hostuji na Otoman.cz

Zive.cz

Meteocentrum - vše o počasí

pirane.xf.cz

PicoSearch.com




Z historie: Jak se závodilo na VKV před 50 léty
@ OK1AIY
____________



VKV závody jsou mezi radioamatéry v celém světě ve velké oblibě. Je to příležitost vyzkoušet si jak účinná jsou například zlepšení zařízení nebo antény od poslední akce, či metodika nebo rozličné pomůcky, které jsme v závodě použili. Jsme v období „radioamatérského blahobytu" kdy technika a pomůcky jsou přístupné každému a příslušné vybavení je možné zakoupit. Jeden OK to charakterizoval velmi trefně větou: „Ano, konečně je spravedlnost. Mít zařízení už není výsadou jen těch, kteří si to umí udělat".

Po téměř dvaceti létech, kdy tato bezesporu k úvaze vhodná věta byla vyslovena, se změnily jak možnosti, tak i myšlení hlavně mladé nové generace. Je běžné stavět rozměrné antény a pomocí značných výkonů či důmyslných pomůcek dosahovat vysokých počtů i dalekých spojení a tím i výborných umístění. Výsledkové listiny to nakonec potvrzují. Vždy tomu ale tak nebylo a myslím, že nebude bez zajímavosti hlavně pro mladou a perspektivní generaci se poohlédnout zpět, jak takový 2m závod probíhal před 50 léty.
Takové ohlédnutí není zcela jednoduché a obávám se, že bude možná pro leckoho i těžko pochopitelné. Pojmy jako porozumění, soucit, upřímný obdiv a pokora totiž z našich slovníků pomalu vymizely a v souvislosti s tím dostává i pohled na práci a k ní potřebnou trpělivost a šikovnost poněkud jinou podobu.
Dost možná, že to zůstane pro někoho i bez porozumění - padesát let je v rychle se rozvíjející společnosti již skutečně dlouhá doba. Ono tenkrát těch možnosti k „progresivním konstrukcím" skutečně mnoho nebylo. Současným pohledem se to bude mnohým zdát jako doba kamenná a leckterému konstruktérovi to vyloudí v tváři úsměv. Dostupné součástky měly spíš konzumní charakter a nevalnou kvalitu (rezistory se železnými přívody, které nešly zapájet, či žluté praskací kondenzátory) a tak bylo často sáhnuto i k inkurantům, pokud ještě nějaké byly. Jak to udělat, se z počátku také moc nevědělo, nebyly žádné zkušenosti a ty se postupně získávaly po malých krůčcích... Literatura v technických knihovnách jakási byla, vždyť zákonitosti a chování VKV byly známé již koncem třicátých let a kniha Velmi krátké vlny od Antonína Webera z roku 1957 byla velmi hodnotná. V roce 1961 ale vyšla kniha Amatérská technika VKV od Antonína Rambouska, která srozumitelnou formou přiblížila amatérské konstrukce i začátečníkům. Pro mne byla šťastná náhoda, že ve Vrchlabí, kde jsem se koncem padesátých let učil, byli radioamatéři na KV i VKV velmi aktivní a kolektivka OK1KVR byla ve výsledkových listinách na čelních místech. „Silní jedinci" měli už důmyslné konstrukce zvládnuté a stačilo se jim dobře dívat přes rameno. Za pozornost stojí, že i televizní převaděč pro Hořejší Vrchlabí vyrobil Pavel, OK1GV, rovněž kopii transceiveru Collins KWM-2 a 2m vysílač s plynulým přeladěním po celém 2 MHz širokém pásmu. Úprava MWeC pro potřeby SSB provozu od Jirky, OK1FT, byla tak jedinečná, že funguje dodnes.

V jednom čísle AR byl srozumitelně popsán konvertor pro 2 m k Fug 16, který posloužil pro první nesmělou konstrukci (následující obrázek). Současně s tím bylo třeba zhotovit i griddip-metr (GDO) od 5 do 300 MHz, který jako nepostradatelný přístroj byl součástí základní výbavy pro mnoho dalších let nebo spíše desetiletí (obrázek níže).

Klikněte pro zvětšení
Klikněte pro zvětšení


První konvertor nebyl ani řízen krystalem, na vstupu byla elektronka PCC84, ve směšovači a oscilátoru PCF82. V šedesátých letech už bývalo na 2 m každý večer živo, a tak nebyl problém každou změnu v konvertoru otestovat. V té době se už začala vyrábět moderní elektronka PCC88 a tesláčtí šikulové dokázali její systém postavit na patici PCC84, která byla tenkrát na vstupu prakticky všech televizorů. Právě na TV signálu byl rozdíl podstatný, ze zašuměného signálu byl po záměně obrázek jako fotka. Dále už nebylo co řešit a další konvertor už měl na vstupu kaskádu s E88CC a oscilátor byl řízen krystalem.

Klikněte pro zvětšení


Na obrázku výše je čtyřče (4x 10EL Yagi) z antén, z nichž jedna byla použita ve VKV závodě 1961. V následujících létech jsme je při Polním dnu vyzkoušeli a dokonce celé monstrum nechali na Žalem stát až do Dne rekordů v září. Současným pohledem vzato to ale moc dobrý nápad nebyl. Sice ji nikdo neukradl, dokonce ani neporazil - zůstala stát i přes nepříznivé meteorologické podmínky až do konce října, kdy jsme ji demontovali. Problém vznikl ale jinde. Jednotlivé antény byly se symetrizátorem na konci 70 Ohmového napájecího kabelu propojeny čtyřmi úseky černé TV dvoulinky. Čtyřče zpočátku fungovalo velmi dobře a bylo zřejmé, jaká je to „zbraň" pro úspěšnou komunikaci do budoucna. Zapomněli jsme ale na to, co se děje při bouřce na 1000 m vysokém kopci, kde to monstrum ční přímo do nebe. V těch napájecích dvoulinkách totiž ta měď už nebyla, zůstala napařená a rozptýlená ve formě malých kuliček na povrchu. Takto jednoduše se napájení již dávno nedělá, je dostatek kvalitních koaxiálních kabelů, které zaručí i potřebnou mechanickou stabilitu.

Na následujícím obrázku je Walter Schön OK1WR a Raymond Ježdík OK1VCW při PD 1955 na kótě Velká Deštná pod značkou OK1KRC, níže pak "Hurdobus" nazvaný podle podnikového řidiče VÚST p. Hurdy při Dni rekordů 1954 na Klínovci.

Klikněte pro zvětšení
Klikněte pro zvětšení


Podobně byl zhotoven i vysílač. Krystal kmital na základním kmitočtu a v anodovém obvodu byl vybírán kmitočet 24 MHz. Byla to výhoda, protože tam fungovaly krystaly 4,8 a 12 MHz. Stačilo zasunout potřebný do zdířek na šasi. (Schéma vysílače se zachovalo včetně modulátoru.) Tenkrát byla popsána modulace „sériovou závěrnou elektronkou", a tak byla vyzkoušena. Samozřejmě se tehdy používala klasická AM, a to i u profesionálních radiostanic. Pomocí sériové závěrné elektronky se v rytmu modulace pouštělo napětí na G2 koncové pentody. Vhodnou závěrnou elektronkou se ukázala strmá pentoda, v tomto případě ECL84. V modulátoru bylo možné několika potenciometry nastavit hloubku modulace i nf úroveň a s krystalovou mikrofonní vložkou, která byla v prodeji i v místní Elektře, se dala nastavit modulace "Jako zvon".

Důležitou součástí byla anténa. V americkém Hand Booku byla tenkrát popsaná 10EL Yagi ze svářecích drátů 0 0 4 mm a ráhnem z elektrikářské „pancéřky". Takovou anténu jsme zhotovili a bez jakéhokoliv měření (taky nebylo čím) otočně umístili na asi 6m stožár. Volant byl před oknem na dosah ruky. Delší Yagi antény byiy tenkrát vlastně novinka. (Až dosud bývaly běžné tak 5prvkové typu 0K1KRC.) Delší byly ostřejší na směrování - také se jim říkalo směrovky a opravdu se s nimi směrovalo (narozdíl mnohdy od současné praxe). Bez toho by to asi moc dobře nešlo. I když je radioamatérská veřejnost s problematikou antén seznámena, mnozí věří na zázračné vlastností bílých holí a „čtvrtek" na parapetu. Trochu komplikací bylo s napájením antény. Koaxiální kabely tenkrát běžně nebyly, PVC kabel o 0 6 mm s řídkým opletením, jehož asi třetina byla z textilních nití, musel být opravdu špatný. Navíc opletení bylo po čase zčernalé, zaoxidované patrně od nějakého agresivního kompozitu z vnější izolace, která po čase praskala. Byla ale černá televizní dvoulinka (dokonce děrovaná), která, jak se podle tabulek ukázalo, měla ještě menší útlum nežli koaxiální kabel. Po konzultaci s 0K2TU, který ji používal také, jsem nainstaloval dvoulinku i doma, jestliže svod neprocházel zdí nebo podobně, žádná chyba se nestala. Tomu odpovídalo i anténní relé, byla to pocínovaným plechem „zakapotovaná" RP90 (na 24 V), třetí kontakt spínal +280 V při vysílání. Snad ještě pár slov k výkonům v uvedeném období. Pohybovaly se v jednotkách až desítkách wattů a nijak výrazně se kolem toho „neprudilo". Bastlíři si odzkoušeli, že na 2 m se dá použít kdejaká lampa i inkurantní, a jestliže si nechtěli komplikovat život, použili něco, čeho bylo dostatek. Několik wattů byla schopná dodat i EBL21, ale v TESLA Rožnov se vyráběly i elektronky určené pro výkonové stupně. Nejlepší byla bezesporu typu REE30B, která dávala i 100 W a to už byl výkon úctyhodný. Pro většinu zájemců byla ale nedostupná, a tak nezbylo, než použít nějaké menší. V nevalovém provedení byla asi nejlepší 6L41, taktéž EL83 (nikoliv EL803S). Ono také nemít koncesi a experimentovat s elektronkami vedenými jako „vysílací" bylo nebezpečné. Prakticky koncový stupeň bylo možné osadit i dvěma elektronkami 6L50. Je to masivní pentoda s robustní paticí a anodou vyvedenou na čepičce. A hlavně byla v televizorech TESLA 4000 a 4001, které šly tenkrát do šrotu. Na rozdíl od následujících PL36 nebo PL500 (PL504)jsem 6L50 nikdy neviděl vadnou. V našem případě byla použita 6L41 a výkon byl 6W.

Zařízení tedy už jakési bylo, ale na moji vlastní koncesi bylo ještě brzy, a tak jsme celou akci zrealizovali s Rudou, OK1HK. Žaly jako soutěžní stanoviště byl dobrý - elektrický proud tam sice ještě dalších 35 let nebyl, ale legendární správce rozhledny pan Walter Víšek nás nechal v nové dřevěné chatě dokonce zadarmo. Přítel, který rozvážel po horských chatách uhlí Tatrou 805, vyvezl na kopec agregát, stoly a židle a účasti v Dni rekordů 1961 už nestálo nic v cestě.

Klikněte pro zvětšení
Klikněte pro zvětšení


Obrázky výše zachycují Den rekordů 1954 na Klínovci (montáž antény 21el. YAGI OK1KRC), níže pak Den rekordů 4. 9. 1955 na bývalé staré rozhledně na Ještědu. Vpravo u zařízení pro 144 MHz OK1VR a 0K1WR, kterým se tehdy podařilo navázat první spojení OK - HB na 144 MHz s HB1VI; vlevo v koutě OK1UQ zajišťuje spojovací službu při sklizni pro STS Chrastavá.

Zářijové kontesty se tenkrát jmenovaly „European VHF Contest 1954 a 1955" (EVHFC 1954 a EVHFC 1955). OK stanice se jich sice „oficiálně" neúčastnily, ale spojení se zahraničními stanice­ mi se navazovala v rámci u nás souběžně pořádaného „Dne rekordů" . (TNXINFO OK1VR)

Den rekordů v září 1961 probíhal za nádherného teplého počasí, všechno kupodivu fungovalo a z každého spojení byla radost. V té době na pásmu žádný nával nebyl, počet spojení byl jen několik desítek. Na Sněžce byl 0K1VR, pracoval na začátku pásma a věděl přesný kmitočet, takže jsme si kdykoliv mohli zkalibrovat náš přijímač, Jestli byly podmínky šíření tenkrát nějak výrazně zlepšené, se nedá soudit. Všechny zkušenosti byly získávány postupně až později. Potěšením byl HB1LE/P, který byl slyšet po celou dobu závodu. Když na nás natočil anténu, byl jako místní stanice; čitelný byl i když jeho anténa mířila na opačnou stranu. QTH udával Saentis, což mně v první chvíli nic neřeklo, ale až později jsem se útržkovitě dovídal, jak významné místo to je (následující obrázek).

Klikněte pro zvětšení


Meteorologická observatoř tam je už od r. 1882; není bez zajímavosti, že tam pobýval i náš významný státník, hvězdář a meteorolog M. R. Štefánik. Údajně při jednom z výstupů (v měsíci květnu) se dostal do sněhové bouře a málem přišel o život. V 50. létech tam už stály televizní vysílače a později pak budovy z laminátu tak velké, že se do nich vejde i rozměrná směrovka pro krátké vlny. Podrobný popis je v jednom čísle CQ-DL z minulých let. Provoz na 2 m tenkrát probíhal tak, že stanice po ukončení volání výzvy uvedly, zda ladí a poslouchají od začátku pásma nahoru či jinak. Kmitočty byly většinou řízené krystalem, ti pečlivější měli krystalů několik a přepínač na panelu. Jiní sáhli do otevřené konstrukce a krystal prostě vyměnili. V našem případě jsme používali i následující „vychytávku": Výbrusy krystalů z Tesly Hradec Králové přesně na 8 MHz určené do precizního mechanického držáku. Výměna trvala jen několik vteřin a pomocí brusné soupravy byl možný posun z rovných 144,0 MHz směrem nahoru. Dobrým brusným materiálem byl velmi jemný prášek AI2O3 (kysličník hlinitý) zvaný „Vrchlabiť, který se používal jako izolační hmota na žhavicí vlákna elektronek. Několik tahů ve tvaru osmičky v suspenzi s vodou na broušené skleněné desce, oplach vodou a následně lihem a poupravený výbrus mohl být znovu vsazen do zmíněného držáku a zasunut do oscilátoru. Výbrusů bylo v zásobě několik a při trošce praxe bylo možné „si sednout" na pásmu, kam bylo potřeba. V souvislosti s provozem je také třeba se zmínit o rušení. Je to široká problematika na samostatný článek a není zcela jednoduchá. Analyzovat ji znamená tomu dokonale rozumět a nejsem si zcela jist, zda toho jsou mnohdy uživatelé, kteří si zařízení koupili, prakticky schopni. Je to tvrdý oříšek i pro studované hlavy vlastnící příslušné měřicí přístroje, které do toho - jak se říká - vidí lépe, a ani ty se často mezi sebou nedomluví. Je s podivem, že tenkrát, když si zařízení prakticky všichni dělali doma sami, bylo rušení přijatelné ve srovnání se současností, kdy je závod doslova utrpením, přestože jsou transceivery převážně „profi".

Klikněte pro zvětšení
Klikněte pro zvětšení


Na obrázcích výše jsou antény pro pásma 2m a 70cm konstrukce OK1VR použité při PD 1954 na kótě Velká Deštná pod značkou OK1KRC. Níže pak v 60.letech zhotovený tranzistorový TX a RX pro 144 MHz od OK1AIY. Napájen 3mi plochými bateriemi dával výkon 10mW, závodilo se z auta.

Obrázek námi použitého zařízení ze Dne rekordů 1961 bohužel k dispozici není. 50 let je přece jen dlouhá doba, ve které proběhly i různé dramatické události, a v záplavě dalších progresivních konstrukcí se ho prostě Rudovi OK1HK, nepodařilo nalézt. O to cennější relikvie to bude, až se to jednou v budoucnu podaří.

Co ještě dodat na závěr?
Začátek šedesátých let byl ve znamení pokroku v polovodičové technice, což způsobilo rychlý posun v konstrukcích jak profesionálních, tak i amatérských. Dokonce tu byla i první občanská radiostanice TESLA VKP 050, se kterou bylo možno komunikovat i na vzdálenost přes 1 km.

Kdo tenkrát mohl tušit, že jednou bude možné koupit volně (a bez předložení občanského průkazu) „péemerku" dokonce v obchodním domě LIDL (v regále hned vedle brambor) a že se bude zahazovat v případě drobné poruchy nebo jen při zaoxidovaném kontaktu na bateriích... Tenkrát nikoho ani ve snu nenapadlo, že jednou budou hezké součástky za přijatelné ceny a bude radost z nich tvořit moderní zařízení. A mnohdy pro ně nemusíme ani do obchodů - bývají ve vysloužilé elektronice určené k sešrotování v kdejakém sběrném dvoře. Konstruktéři se ale drobnou prací často již nezdržují. Proč také, když čas je drahý a jsou k dispozici již hotové funkční celky, které je možné objednat. Všechno již někdo někde vyrábí a co není u nás, koupíme výhodně třeba v Americe nebo jinde ve světě a zaštítěni heslem, že pokrok se prostě zastavit nedá, máme dobrý pocit, jak jsme na to zase vyzráli. Kvalitativní posun je patrný na každém kroku. Satelitní hlavička plná fajnových GaAs FETů zahozená do kontejneru už nikoho nevzruší... Nežli jsme ale dospěli do tohoto blahobytu, předcházely tomu desítky let úmorné práce. Každé nové zařízení se tvořilo třeba i roky a úspěšná spojení byla už jen tou příslovečnou „třešničkou na dortu".
Byl v tom kus dobrodružství i dobrý pocit a zažívali to tak prakticky všichni. Byla to ale ta nejlepší příležitost hodně se toho naučit a získané zkušenosti zase aktéři využili v podobných oborech v zaměstnání. Společné problémy a jejich řešení konstruktéry sbližovaly, vznikala ta nejlepší přátelství, která přetrvala léta. Fungovala kolektivní spolupráce a z dobrých výsledků byla i společná radost.


Tento článek vyšel také v tištěné podobě v časopisu Praktická elektronika AR 8/2011 a 9/2011 a zde byl zveřejněn se souhlasem redakce.



Zdroj informací a podklady k článku: OK1AIY