Z historie: Pásmo 13cm před 30 léty
@ OK1AIY
____________

  Deutsche version

Konec sedmdesátých let byl ve znamení konstrukcí pro pásmo 2320MHz. Vhodné měřící přístroje nebo pomůcky k tomu tenkrát nebyly, chyběly i zkušenosti , takže práce to byla zdlouhavá a doslova úmorná. Vzpomínám na  diskuze s jedním OK , který mne upřímně přesvědčoval že ta práce je zbytečná, že na těchto pásmech se pořádná spojení stejně nikdy dělat nebudou, že tato vyšší pásma jsou k ničemu a nikdy nebudou použita ani profesionálně. ( byl  " z branže "). Vzdor tomu jsem zhotovil transvertor další , už druhé generace a s použitím některých inkurantních dílů z vyřazeného zařízení RVG 958 se dopracoval až na 10 - 20 Wattů výkonu CW i SSB.( r 1981 ).Jaké to mělo pokračování v následujících létech se čtenáři mohou seznámit ve výsledkových listinách a rovněž zde na stránkách. Popisy konstrukcí jsou i v časopisu Amatérské radio 1 a 2 .1977 a 7 a 8. 1979.

Úspěchy z podzimu roku 1986 pak shrnuje následující článek převzatý z časopisu Radioamatérský zpravodaj 10/1987 :


Ohlédnutí za podzimem 1986
ZMS Pavel Šír, OK1AIY



I když uplynulo od loňského podzimu hodně času, byl pro ty, kteří aktivně pracuji na VKV, něčím výjimečným a stojí za to se ještě k němu vrátit. Z hlediska dlouhodobého sledování podmínek šíření nevynikal množstvím příznivých situací, i když počasí bylo velmi stabilní a tlakové výše se nad Evropou stále obnovovaly.

Podstatné bylo, že jedna z těchto situací se strefila zcela přesně do kontestu UHF-SHF, který probíhal 4. až 5. října. Na závody, jakým kontest UHF-SHF je, se vždy těšíme a pečlivě připravujeme. Je to dobrá příležitost odzkoušet zlepšení, která jsme na zařízení provedli, či vyzkoušet zařízení zcela nova. V duchu čekáme, že se stane nějaký zázrak, že uděláme nějaké výjimečné spojení, nebo že se to na chvilku někam „otevře" a několika delšími spojeními si zlepšíme umístění. Ve skutečnosti většinou „protrpíme" závod v rušení, mnohdy sbíráme trosky antén po nějaké té meteorologické příhodě už v neděli ráno a je spíš zázrak, když se málo živí dostaneme vůbec domů. Další zázrak je, když nás soutěžní komise při hodnocení za něco nediskvalifikuje a pak po několika měsících, když konečně dostaneme výsledky, se nestačíme divit, proč jsme třeba pětadvacátí (nebo i stopětadvacátí) a už si jen mlhavě vzpomínáme, ke kterému závodu se to vlastně váže. A děláme další zlepšení a těšíme se na další závod a v koutku duše tiše čekáme, jestli snad tentokrát se nestane nějaký ten zázrak.

V noci ze 4. na 5. října 1986 se takový zázrak stal. Po přechodném zhoršení ve čtvrtek a v pátek před závodem začala rychle mohutnět nad střední Evropou nová tlaková výše. Poslední frontální porucha přecházela v pátek večer, vlhkost z ní se rozvrstvila v poměrně značné výšce už v noci z pátku na sobotu a způsobila zlepšení podmínek, které využily stanice na našich severozápadních horách. Vertikální profil troposféry je na obrázku níže. Začátek závodu se z Krkonoš jevil jako každý jiný. Po 17-té hodině se však rychle zlepšil směr na západ až severozápad a na 23 i 13 cm se začaly objevovat stanice z Anglie. Po několika minutách již bylo možné s některými navázat soutěžní spojení. Signály pomalu sílily, stanic na pásmu přibývalo. I velmi vzdálené stanice přicházely na první až druhé zavolání, na 23 cm šly některé již velmi silně, na 13 cm slaběji. Ve většině případech to právě „tak akorát" dalo na spojení. Rušení nebylo prakticky žádné. Místní stanice byly slyšet jen ty nejbližší a jak to už v těchto případech bývá, byly slyšet slabě. Jediné rušení bylo od radiolokátorů (a to i na 3 cm), které přicházelo přesně ze směru, odkud byly slyšet daleké protistanice. Bylo patrné, že stanice výše položené se dovolávají lépe, ale i stanice z nižších kót (600 až 700 mnm.) se na 23 cm dovolávaly dobře. Na 13 cm to bylo úměrně slabší. Důležité bylo, že podmínky „držely" vlastně stabilně celou noc a stanic bylo tolik, že bylo na pásmu stále co dělat. Ukázalo se, že prakticky byl problém zvládnout víc než jedno pásmo - tříštit síly znamenalo okamžitě na každém pásmu ztrácet. Sám jsem pracoval hlavně na 13 cm. Pokud byl zájem, přelaďovali jsme se na 23 cm nebo zkoušeli 3 cm. Ukázalo se však, že tak dobré jako 30. 9. to nebude (to bylo možno dělat spojení na 10 368 MHz na vzdálenost 736 km). Jak inverze postupně klesala, přestávaly být slyšet stanice z Anglie a začaly být slyšet stanice z PA0 a hraničních oblastí NSR. Signály nebyly většinou nijak silné a když se objevily stanice PA0EZ a DC9XO, byly na 13 cm tak slabé, že na QSO na 3 cm nebylo ani pomyšlení. Některé stanice z Anglie a Holandska byly slyšet na 23 cm prakticky celou noc: G4LIP/p, G3OHM/p, G4JTJ, G3CKR/p, PA0PLY, PA0RDY, PI4ALK, PAOHRK, PEOMAR/p, PA2HJS/A, PE0AGO, PA0GUS. Ráno se otevřel další směr, na Švýcarsko, a bylo možné pracovat s řadou stanic na 23 cm ze zajímavých QTH — prakticky i na odvrácené straně Alp.

Velmi pěkné bylo též spojeni na 2320 MHz s F1AHO, a na 2308 MHz s HB9MIO. Asi kolem 9. hodiny se v mé nadmořské výšce 950 m prudce ochladilo. Způsobil to suchý nenasycený vzduch, který sem klesl (na vertikálním profilu troposféry označen S, obrázek níže). A to byl rozhodující moment v celé situaci, chvíli to ještě šlo dobře stanicím z níže položených QTH, které navazovaly spojení velmi snadno. Asi v 11 hodin se pásmo zcela vyprázdnilo, ustalo rušení a na první pohled se zdálo, že nejsou vůbec připojené antény. Na pásmu byly slyšet teď už velmi silně jen dvě stanice: OK1KIR/p a OK1CA/p. Teprve po několika dnech, kdy byly vzájemná vyměněny zkušenosti, se ukázalo, co nám to příroda vlastně připravila. „Hlavní tah" vedl z Anglie přes Holandsko a silně obsazené Části NSR přes Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory až do Jeseníků. Tam tento hlavni tah končil a dál už prakticky nešel. Podle informací z G a PA0 o poslechu majáků byl slyšet OK0EP z Pradědu silněji než OK0EA z Černé hory. Šance na to nejdelší spojení na 23 i 13 cm byla právě z Pradědu. Svědčí o tom výsledky stanic pracujících z této oblasti. Např. OK2JI/p (v pásmu 70 cm) z QTH Dlouhé stráně, které je kryté na severozápad hradbou okolních hor, dělal desítky velmi dlouhých spojeni (v noci průměr přes 900 km na jedné stránce v deníku) i přes rušení, které mu připravovaly okolní lépe položené stanice. Dále SP6MLK/6 z JO80KE, který dělal vlastně tatáž spojení na 23 cm — nejdelší 1330 km — oboustranně 59. Počet spojení je menší, ale průměry vysoké. Rovněž tak SP6JLW/6 a SP6GWN/6 z J080EL museli všechna ta dlouhá spojení stihnout několikrát. Východněji už tyto zlepšené podmínky prakticky nezasáhly. Ani OK1DTL/p (70 cm) a OK1MWD/p na 23 a 13 cm z QTH Králova Hola nepřišli zkrátka. Řada dlouhých spojení na jih a jihovýchod a první QSQ s Rumunskem na 23 cm to plně vyvážilo.



Co říci na závěr. To, co se stalo o závodě, posunulo evropské dění na mikrovlnách o velký kus dopředu. Ukázalo prakticky, s čím už můžeme v budoucnu počítat a jak dobré je mít zařízení v pořádku a dobře připravené. A to i na takovém pásmu, kde jsme loni nebo předloni udělali jen jedno až tři spojení. Vždyť právě v tom je pokrok. Dělat spojení kvalitativně lépe na stále vyšších pásmech se zařízením stále lepším a technicky elegantnějším. Je pravda, že vždy se také zcela všechno nepovede. Stanice ze špičkových kót (Klínovec, Sněžka, Milešovka, Ještěd) předvedly špičkové výkony, stanice níže položené navázaly úměrně méně spojení.

Zážitek to byl pro všechny operátory jistě nezapomenutelný, zejména pro ty, kteří dosáhli dobrého výsledku se zařízením, které si zhotovili zcela sami. Jako OK jsme dostali velkou šanci, kterou promarnit by byla nenapravitelná škoda, Nepromarnili jsme ji a to je dobře. V RZ 12/86 napsal OK1VAM, že na tento závod nejméně rok nezapomeneme.

Myslím, že leckdo na něj nezapomene ještě déle. Ukázal totiž, kde byly nedostatky a co je třeba zlepšit, abychom byli připravení, až se zase jednou příroda rozhodne dát nám příležitost.








Zdroj informací a podklady k článku: OK1AIY