Technika SSB na mikrovlnných pásmech - Díl 1.
@ OK1AIY
____________
V polovině sedmdesátých let minulého století už technika a materiálové
možnosti dosáhly takové úrovně, že bylo možné experimentovat s SSB provozem i
na mikrovlnných pásmech. Nejnižší pásmo je 23 cm, a tak se první konstrukce
soustředily sem, kde na jinak širokém pásmu k tomu byl mezinárodně vyhrazen
úsek 1296 až 1298 MHz.
„Bastlení“ bylo časově i materiálově náročné a muselo se dělat z toho, co
bylo. Každý konstruktér postupoval individuálně, vzájemná konzultace fungovala
formou přednášek na pravidelných seminářích i článků v technických časopisech.
Tak jako v předchozím popisu o SSB na VKV popíšu zde, jak jsem se s tím
„potýkal“ sám a ostatní konstruktéři to mohou srovnávat se svými pracovními
postupy. Přesnější souvislosti si po těch letech již nelze ani pamatovat –
událostí v tomto období proběhlo mnoho a údaje by byly zcela jistě nepřesné. V
popisovaném období i následujících letech se však přímo dramaticky urychloval
pokrok jak v „profi sféře“, tak v našich konstrukcích, ale i jiných s tím
souběžných činnostech. Pro správné pochopení někdy použiji příkladů, které
přímo s SSB nesouvisí, ale ukazují, jak se události vyvíjely a formovaly i
naše snažení. Některé z nich jsou dnešním pohledem úsměvné, ale rozhodně
nepokazí kolorit těch starých časů…
Jak se tenkrát na pásmu 23 cm pracovalo
Úvodem se ale vraťme do 60. let minulého století a přibližme čtenářům, s jakou
technikou se tenkrát pracovalo a jaká spojení byla pravidelně i náhodně
navazována. V okolní Evropě, ale i u nás bylo několik stanic s tenkrát již
moderní výbavou, která spočívala v krystalem řízených oscilátorech a
násobičích s elektronkami. Na výkonových násobičích i zesilovačích byly
elektronky LD11, výkony byly jednotky až desítky wattů. Výborným pomocníkem v
práci byla knížka „Amatérská technika velmi krátkých vln“ od Antonína
Rambouska. Pro mnohé to byl v té době přímo „slabikář“, popsané konstrukce
byly jednoduché a funkční. Přijímače byly konvertory ke známým inkurantům,
jako např. Emil, Fug16 i E10Ak. Na vstupu jen směšovače s křemíkovými diodami
1N21, 1N23, nebo jak se ty všechny ekvivalenty jmenovaly. Předzesilovače v
těch počátcích nebyly, vhodné prvky zatím nebyly dostupné. Při závodech se
stále ještě prosazovaly stanice se sólooscilátory z minulosti dobře
propracovanými a letitou činností ověřenými. Vzpomeňme na kolínskou partu s
geniálním konstruktérem Vráťou Poulou (později OK1WGO, obr. 1), na sugestivní
popisy v Amatérském radiu o spojeních a experimentech kolektivu z Ostrova nad
Ohří. Konstruktéři Václav Vachuška, OK1YN, a Mirek Klusák, OK1VMK, vzbuzují
svojí šikovností obdiv i v současnosti (obr. 2, 4, 5). Na Moravě byla skupina
stanic, která obsazovala těžko dostupné kopce, kde provoz byl možný mnohdy jen
z akumulátorů. Tam měly sólooscilátory pro svoji malou spotřebu výhodu, a tak
se ani nemůžeme divit, že se provoz udržel až do poloviny sedmdesátých let
(obr. 6). Po vyhodnocení jednoho ze závodů to OK1VAM zhodnotil slovy: „Tak
Polní den zase vyhráli Moraváci se svými odpornými sólooscilátory…“
Obr. 1. Vráťa, OK1WGO, a Jára, OK1AEW, se zařízením pro pásmo 23 cm (1954):
Obr. 2. Schéma transceiveru pro 23 cm od Václava Vachušky, OK1YN, s tužkovou
elektronkou RCA 5794. Při vysílání pracovala jako sólooscilátor, při příjmu
jako superreakční detektor:
Obr. 3. (Vlevo) Tužková elektronka RCA 5794. Nejpoužívanější elektronka pro
sólooscilátory na 23 cm. Západní vítr je v meteorologických sondách nosil do
západních Čech už od 50. let... Vpravo je výkonnější typ podobné konstrukce
YD1100 pro použití až do 7 GHz (Valvo, Siemens, 70. léta):
Obr. 4. Transceiver Mirka, OK1VMK, pro pásmo 23 cm (1959):
Obr. 5. Transceivery OK1YN a OK1VMK pro 23 i 13 cm (duoband) z r. 1960:
Obr. 6. Polní den 1962 u OK2KEZ na Vysoké Holi v Jeseníkách v pásmu 23 cm. U
antény je Milan, OK2BFF. V současnosti má patrně nejdokonalejší zařízení na
2320 MHz,10, 24 a 47 GHz u nás:
Druhy provozu se sólooscilátory
Když byl signál dostatečně silný, spojení proběhlo i fonicky, tedy AM
modulací. Rovněž tak FM, protože superreakční detektor to automaticky umí.
Myslím, že tenkrát nikdo ani neřešil, jestli v té AM bylo i trochu FM... Když
byl signál slabý, používala se i modulovaná telegrafie (ICW). Já jsem svoje
spojení s OK2KEA „odpískal do mikrofonu“ (obr. 8). Čistý a dostatečně silný
signál bez modulace slyšíte ve sluchátkách jako „ticho“. Jinak tomu je u
superhetů a krystalem řízených vysílačů, které už i u nás leckdo měl. Oproti
100 – 200 km se spojení protáhla na několik set km s použitím klasické CW.
Moje první spojení už s polovodičovým zařízením (o něm příště) bylo s Karlem,
OK1BMW (obr. 9) a OK1KTL. Pozn.: Ale už v 50. létech vyráběla RAFENA Radeberg
vf generátory pro vyšší pásma. Byly v těžkých masivních skříních, obdélníkové
stupnice umožňovaly poměrně přesně nastavit jak kmitočet, tak i výkon od nuly
až po jednotky wattů. Bylo několik verzí, na jedné z nich bylo pásmo 70 cm a
na té další, vyšší už 23 cm. Na předním panelu byly zdířky pro připojení am
modulátoru (tenkrát KZ50) a další zdířky pro klíč při provozu CW.
To se to vysílalo...
Varaktor – milník v konstrukcích
Začátkem 70. let se po úspěšné aplikaci na 432 MHz (obr. 11 až 13) i právě zde,
na 23 cm s výhodou prosadil prvek, který v budoucnu na mnoho let změnil a
hlavně zjednodušil konstrukce i na těch nejvyšších mikrovlnných pásmech.
Především profesionálně, ale i amatérsky. Byla to kapacitní dioda, nazvaná
varaktor. Stručný popis a vysvětlení funkce podává Mirek, OK2AQ, takto: „Po
objevení nelineární závislosti kapacity PN přechodu na závěrném napětí se
začaly vyvíjet speciální diody, kterým se říká varikapy nebo varaktory. Našly
uplatnění jako proměnné kondenzátory pro ladění rezonančních obvodů v
přijímačích rádiových vln. Další významnou aplikací bylo využití v obvodech s
časově proměnnými parametry. V dobách, kdy na vstupech mikrovlnných přijímačů
byl nejčastěji diodový směšovač, umožnily varaktory konstrukci tzv.
parametrických zesilovačů. Pumpovacím oscilátorem obvykle na velmi vysokém
kmitočtu byla změněna reaktance varaktoru (časově proměnný parametr) a tím
umožněno zesílení vstupního signálu při velmi dobrých šumových poměrech.
Proměnná reaktance varaktoru se také využívá v násobičích frekvence, a to i
výkonových, kdy je dosahováno velmi dobrých účinností. Pomocí varaktorů je
také možné konstruovat nízkoúrovňové, ale i výkonové směšovače velmi dobrých
vlastností.“ Převedeno do radioamatérské „hantýrky“, otevřela se tu možnost
stavět velmi jednoduché násobiče z jednoho pásma (nižšího) na druhé – vyšší
(naštěstí byla alespoň ta nejnižší pásma navržena tak, že to šlo, a 2- a
3 násobek padl opět do amatérského pásma). To usnadnilo dopracovat se levně k
výkonům, umožňujícím vcelku dobrou AM, FM a hlavně cw komunikaci.
Obr. 7. V popředí transceiver Mirka Klusáka, OK1VMK na výstavě VKV techniky roku 1959 v Praze (foto OK1PM):
Obr. 8. Sólooscilátory si „nenechal ujít“ ani OK1AIY. První spojení na 23 cm s
OK2KEA. Obrázek je z Polního dne 1967 na kótě Černá Kupa; stativ tenkrát ještě
nebyl, vpravo Láďa, OL5AHS, nynější OK1AUB, držící anténu:
Obr. 9 a 10. Dnes již historické zařízení pro pásmo 23 cm OK1BMW. Sestava
vysílacího trojnásobiče s LD12 a přijímač – konvertor 1296/27 MHz. K tomu
ještě patřil 8W TX budič s QQE03/12, vycházející z 24 MHz získávaných ze
směšovacího VFO nebo z VXO. Anténa se přepínala přestrkováním konektoru.
Přijímač – konvertor vychází z krystalu 23,5 MHz (oscilátor) a dvojnásobič a
trojnásobič s elektronkou E88CC a symetrický trojnásobič s 6CC31 na 423 MHz.
Další trojnásobič s varikapem BA110 již pracuje do koaxiálního rezonátoru l/2
(dvojobvodový) a třetí rezonátor budí směšovací diodu – původně tam byla
křemíková hrotová dioda z rodiny 1N21.. nebo Tesla, typy 35NQ.., později
nahražena Schottkyho diodou HP2800 a lepší HP2350. Za směšovačem je již jen
nízkošumový zesilovač s E88CC. Celý „kombajn“ byl po léta provozován s
parabolou pr. 1 m, později přešel Karel na dlouhé Yagiho antény. Rekordní spojení
proběhlo 3. 9. 1967 s OK3CDB na Velkou Javorinu (290 km):
Obr. 11. Varaktorový násobič z pásma 2 m na 70 cm v „konzumním“ provedení,
polovina 60. let:
Obr. 12 a 13. Varaktorový násobič z pásma 2 m na 70 cm s 1N4387 (Motorola) v
provedení OK1AIY z roku 1972:
S jakými varikapy se začínalo
Na začátku se používaly varikapy ve skleněném provedení určené k ladění v
kanálových voličích televizorů, a to jak pro VHF, tak pro 4. a 5. TV pásmo.
První byly odzkoušeny typy BA110, BA149 a BA121, ale bylo více typů, které to
uměly, a bylo třeba s nimi násobiče zhotovit a jak se říká „si s tím pohrát“.
Velmi dobře fungoval varikap BAY70 od firmy y (řecké písmeno psí, což byla
zkratka firmy Pacific Semiconductor Industry). Hledalo se také v tuzemské
produkci, jako nejlepší se ukázal typ KA204 z podniku Tesla Piešťany. Snadná
dostupnost sváděla k různým experimentům hlavně ke zlepšení elektrických i
mechanických vlastností a odvodu tepla. I když se to profesionálním varaktorům
nepřiblížilo, výsledky byly až obdivuhodné a stovky miliwattů byl v té době u
malých portejblových zařízení úctyhodný výkon (obr. 14 a 15). Dostupnost čipů
Tesla Piešťany a přízeň samotného ředitele dávaly jakousi možnost připájet čip
přímo na základnu a tím zlepšit odvod tepla. Nabízelo se to i v našem podniku
Tesla Vrchlabí, kde se v té době vyvíjely (mimo jiné) tyrystory KT501, které s
KA204 měly podobně rozměrný čip. Technologicky to znamenalo trochu práce a
pomoci příslušných spolupracovníků, kteří se tím přímo zabývali. Nebyla k tomu
ale potřebná „vůle“, takže zůstalo jen u nápadu. Není to ale nic neobvyklého,
domyslíme-li všelijaké možné i negativní důsledky. Přesto ale bylo zhotoveno
několik desítek kusů v provedení podle obr. 16 a 17, které družstvo při
radioklubu Smaragd (OK1KNH) v Praze aplikovalo v násobičích na 70 i 23 cm pro
širokou radioamatérskou veřejnost. Dík jednoduchosti a nenáročnosti konstrukcí
s nimi byla vyplněna jakási pomyslná mezera, nežli „konzumně zdomácněly“ do té
doby drahé a nedostupné vf výkonové tranzistory. Dlužno též ale podotknout, že
dobře míněná akce radioklubu Smaragd (zcela neúmyslně) způsobila řadu
nepříjemností. Dlouho trvalo, nežli je čas zahladil.
Obr. 14 a 15. S tímto vysílačem byly v sedmdesátých létech navázány stovky
spojení v pásmu 70 a 23 cm. Vešel se do krabice od bot i se dvěma sadami
napájecích baterií... Velmi zdařilá konstrukce:
Obr. 16 a 17. Varaktorový násobič z pásma 70 na 23 cm s varikapem KA204S
(varikap položen před násobičem):
Profesionální použití varaktorů v násobičích (období 60. – 70. let)
Požadavky na přenos dat byly s pokračujícím časem stále náročnější, takže bylo
snahou postupně přecházet na vyšší kmitočtová pásma. Jednak tu stačily menší
výkony a na vyšších pásmech bylo tenkrát volněji. Tranzistory, které tehdy už
běžně byly k dispozici, zesilovaly účinně do 300 až 500 MHz, takže zesilovací
stupně (i sdružené) končily zde a pokračovalo se několika stupni varaktorových
násobičů. Tyto byly dvou až čtyřstupňové, použití bylo hlavně v telefonních a
televizních trasách.
Několik poznámek ke konstrukci varaktorových násobičů
Jak již bylo zmíněno v minulém dílu, konstrukce jsou vlastně velmi jednoduché.
Kromě vhodného varaktoru a rezistoru 50 – 100 kOhmu jsou tu už jen příslušné
laděné obvody přizpůsobující impedančně varaktor pro dosažení nejlepší
účinnosti a tím i nejvyššího výkonu. Je-li zapojení jako troj nebo
vícenásobič, je tu další sériový obvod na dvojnásobek, v případě 4násobiče i
na 3násobek vstupního kmitočtu. Profesionálně se vyráběly varaktory různých
elektrických parametrů v rozličných pouzdrech s ohledem na použitý kmitočet a
výkon (obr. 21 až 23). Jedním z výkonových typů vhodných pro násobič ze 2 m na
70 cm byl tenkrát BAY96. Katalog VALVO 1966 udával povolený vstupní výkon 40 W
a účinnost násobiče až 64 %. Ondrej, OK3AU, připojil násobič za svůj 2m TX s
elektronkou REE30B a bez obav z přetížení pracoval přes několik družicových
převaděčů. Podobný násobič je na obr. 12 a 13 v PE-AR/15, s. 40. Varaktor je
velmi „šikovná“ součástka a jak již bylo uvedeno v popisu, dokáže nejen
násobit, ale ještě současně přisměšovat např. SSB signál z 2 m nebo 70 cm.
Toho bylo využito a bude popsáno v dalších, časově navazujících mikrovlnných
konstrukcích, v té době jejich většinou „první generace“.
Obr. 18. Soustava varaktorových násobiču pro získání oscilátorové injekce v
pásmu 24 GHz (díl 445 MHz – 2671 MHz): a) mechanické provedení; b) schéma
zapojení:
Obr. 20. Pro srovnání: varaktorové násobiče firmy NEC:
Obr. 21. Detail varaktorových násobičů TESLA pro televizní trasu 8 GHz.
Masivní provedení je duležité pro mechanickou stabilitu (rozlaďování se změnou
teploty):
Obr. 22. Jiný pohled na varaktorové násobiče TESLA ; v popředí dva stupně
propojené pevným kabelem (semirigidem). Výstup končí vlnovodem na 8 GHz:
Obr. 23. Varaktorový násobič firmy NEC v pásmu 5,6 až 5,8 GHz. Nastoupily po
roce 1979 za zrušené trasy RVG 958... (v současnosti jsou již patrně nahrazeny
pokrokovější technologií):
Obr. 24. Amatérský varaktorový násobič OK1AIY z 445 na 2671 MHz pro
transvertor na pásmo 24 GHz (r. 1987):
Jak získat SSB signál na pásmu 23 cm (1,3 GHz)
Protože SSB signál nelze jednoduše násobit, používaly se směšovače a
elektronky, které tenkrát byly prakticky „na vrcholu“, to zvládaly (obr. 25 a
26). Alespoň některé a pro vysoké kmitočty k tomu byly mechanicky i elektricky
uzpůsobené. Nutnost malých vnitřních kapacit a indukčností určovala i jejich
mechanické provedení. Byly to většinou triody určené pro zapojení zesilovačů s
uzemněnou mřížkou. Jedna z mála, které měly klasickou patici, byla PC88, v
rámci RVHP byla vyráběna v bývalé NDR. Další vhodné typy EC88, EC8010 nebo
dlouhoživotnostní provedení E88C byly vyráběny západními firmami zvučných
značek. Byla určena pro vstupní obvody televizorů, oproti PC86 byla výrazně
lepší. První konstrukci s ní uveřejnil tenkrát v časopisu DUBUS (ještě
cyklostylovaném o formátu A4) Claus, DL7QY, z Berlína. Později také DC8NR
v UKW-Berichte. Na částečném schématu (obr. 27) je patrná funkce směšovače.
První elektronka pracuje ještě jako zesilovač oscilátorových signálů LO na
1152 MHz. Druhý stupeň směšuje tento kmitočet s přiváděným SSB signálem 144
MHz. Průchodkový kondenzátor je jen 18 pF, což je postačující pro zablokování
studeného konce vazby kmitočtu LO, pro 144 MHz tvoří s cívkou o 5 závitech
vlastně část P- článku. V anodovém obvodu se pak objeví rozdíl i součet
kmitočtů (rovněž ještě i LO), v popisovaném případě je L4 naladěn na
potřebných 1296 MHz. Další stupně již jen zesilují signál na potřebnou
výkonovou úroveň. Z obr. 25 by tam mohla být každá, ale tenkrát nebylo
prakticky nic. V sedmdesátých letech posílal DARC za dobré umístění v závodě
BBT (Bavorský horský den) poměrně hodnotné ceny. Přes náš Ústřední radioklub
se tak dostalo konstruktérům „něco“ tolik potřebných součástek. V jedné takové
ceně byla i elektronka 3CX100A5, která byla pro získání většího výkonu vhodná.
Velmi podobná byla také 2C39BA, dalších ekvivalentů takřka stejných parametrů
bylo několik a od sedmdesátých let byly prakticky ve všech mikrovlnných
zařízeních po celém světě. Po osmdesátých letech, když byly zrušené trasy typu
RAFENA RVG958, byl u nás dostatek elektronek HT323. Je to prakticky ekvivalent
zmíněného typu 2C39BA. Provedení takového zesilovače 10 W je na obr. 30 až 32.
Obr. 25. Výkonnější elektronky pro pásmo 23 cm:
Obr. 26. Elektronky, používané pro pásmo 23 cm, QRP:
Obr. 27. Schéma směšovače pro pásmo 23 cm s elektronkou PC88:
Obr. 28 a 29. Směšovače a zesilovače pro 23 cm, pohled shora a zespodu:
Obr. 30. Zesilovač 10 W po 30 letech v nikotinovém doupěti OK1KZN:
Obr. 31. Pohled na zesilovač shora:
Obr. 32. Pohled pod šasi zesilovače:
Konstruktérská práce na mikrovlnách
Při popisu konstrukcí SSB pro pásma 2 m a 70 cm bylo s humorem řečeno, že
vlastně byly zhotoveny doslova „holýma rukama“. Tento termín se ale „znalcům“
velmi nelíbil nebo byl alespoň k smíchu. Ano. Mají v podstatě pravdu. Vždyť
kromě avometu, GDO a indikačního přístroje s diodou jiné pomůcky ani potřeba
nebyly. Pro práci na 23 a 13 cm ale přibyla další pomůcka – vlnoměr RAFENA RVG
935 (rozsah 0,86 – 3,1 GHz), který byl součástí servisní soupravy v počtu pěti
kusů. Tento byl kmitočtově nejvýš, v té době nikde běžně nic podobného nebylo.
Mikrovlnné trasy RVG sloužily převážně pro přenosy telefonních hovorů a
tenkrát ještě nebyly bezobslužné. Často zde byli zaměstnáni i radioamatéři,
což bylo v tomto případě štěstí, a díky Alešovi, OK1AGC, bylo možné takovouto
pomůcku zapůjčit (spoj Trutnov – Černá hora). To byl již „průlom“ v pomůckách
a pro práci na několik příštích let to bylo (muselo být) plně dostačující.
Dostatek vhodných pomůcek ale nebyl (a ani není) pro soustavnou práci na
mikrovlnách to nejpodstatnější. Mnohem důležitější je umět rychle rozhodnout,
co je záležitost podstatná a co jen „kosmetická“. Pracnost na vyšších pásmech
je neúměrně větší, a tak bylo třeba vše řešit racionálně, aby se (srozumitelně
řečeno) nedělalo něco zbytečně. Podobně vypadala i vlastní práce. Jednotlivé
funkční celky byly v samostatných „krabičkách“. To se znovu některým „estétům“
nelíbilo. Ale opět mají pravdu.
Dnes již moderní čínský mikrovlnný spoj
obsahuje jednu malou krabičku ve spojení s ozařovačem, a to přímo v ohnisku
paraboly. Tam se to vše odehrává a po napájecím kabelu jdou i data. V
sedmdesátých letech ale tomu ještě tak nebylo a příslušné firmy – dnes
nejlevnější – patrně netušily, že vůbec vzniknou. Je to samozřejmě pokrok a
praktická ukázka pro čtenáře, jak jde technika rychle kupředu. Ostatně celé
toto povídání (jak již bylo v úvodu řečeno) má ukázat po desítkách let, jakými
cestami se ten pokrok ubíral a jak to ovlivnilo i radioamatérskou práci.
Konstrukce ve zmíněných krabičkách byly praktické v tom, že při zamýšleném
zlepšení či modernizaci nebo případné závadě stačilo přešroubovat vstupní a
výstupní konektor, přepojit napájení a během krátké chvíle novou krabičku
otestovat. V tomto období používali pro svoje mikrovlnné spoje podobné
stavebnicové konstrukce i profesionální výrobci světových značek. Dík „šrotu“
právě z tohoto zmiňovaného období má dnes řada konstruktérů hodnotný materiál
a mnoho stanic po světě funkční zařízení. Vraťme se ale zpět a dívejme se na
popsané konstrukce pohledem z osmdesátých a devadesátých let. Možnost pracovat
provozem SSB v pásmu 23 cm tenkrát doslova „otevřela nové obzory“.
Množství dalekých spojení navázaných tak snadno jako na 2 metrech
dávala naději i na lepší umístění v soutěžích.
Provoz s napájením ze sítě byl ale v některých případech omezující,
takže vyvstala potřeba postavit transvertor i tranzistorový pro napájení z
baterií.
Obr. 33. Blokové schéma transvertoru pro pásmo 1296 MHz:
Obr. 34. Schéma zapojení transvertoru 144/1296 MHz:
Obr. 35. Přední panel transvertoru 144/432/1296 MHz:
Obr. 36. Pohled dovnitř transvertoru:
Konstrukce tranzistorového transvertoru pro pásmo 23 cm
Cílem bylo zhotovit transvertor pro práci v terénu, kde bude použito
akumulátoru, potřebné byly i malé rozměry a hmotnost, aby celek splňoval
požadavky provozu v závodě BBT. V kmitočtovém plánu byla záměrně použita
frekvence 288 MHz, což bylo s výhodou využito pro transvertor na 70 cm,
protože ten byl rovněž zapotřebí. Pro jednoduchost není na obr. 33 a 34
zakreslen, pouze blokové schéma je na obr. 37. Pro pásma až do 500 MHz již
tenkrát bylo možné opatřit výkonnější tranzistory, takže zde byly ty
nejlevnější typy použity a výkon byl asi 3 watty. Na transvertoru (obr. 35)
bylo třeba při změně pásma „přestrčit“ dva konektory od 2m transceiveru a
přepnout jeden přepínač. Anténní konektory jsou z boku, z obrázků to není
příliš vidět. Pro indikaci výkonu byl v každém vývodu k anténě zapojený malý
reflektometr. Na části schématu (obr. 38) je patrná funkce směšovače, kde se
SSB signál na 1296 MHz získává. Do báze je přiváděn kmitočet LO – 1152 MHz z
předchozího zesilovače. Do emitoru je veden 2m SSB signál. Emitor je pro
kmitočet LO i pro 1296 MHz zablokován jen malou kapacitou, což je dostačující,
pro 144 MHz to zkrat nepředstavuje a tranzistor oba signály smíchá. V
kolektorovém obvodu je naladěno 1296 MHz a další stupně signál zesilují.
Poněkud komické (současným pohledem) bylo použití vhodných tranzistorů. Řada
BFR přišla do konzumního používání poněkud později, a tak moc „pestrý“ výběr
nebyl. Typy BF357 a BF378 se ukázaly jako použitelné. I když byly určené pro
mf zesilovače v televizorech, tak na 23 cm trochu zesilovaly. Sice muselo být
v zesilovací cestě 5 stupňů, ale dalo se to udržet stabilní – bez zakmitávání.
Za anténním relé QN59925 na výstupním konektoru dokonce slabě žhnulo vlákno
oblíbené žárovičky 6 V/0,05 A, což samozřejmě vyvolalo velkou radost. Líbilo
se to i Vláďovi, OK1FBQ, a zhotovil další kus se srovnatelnými vlastnostmi. (V
podniku Tesla Votice měli s vf technikou profesionální zkušenosti.) V
hodnocení následujícího Polního dne byla poznámka, že na 23 cm se SSB provozem
zúčastnily již 2 stanice. Ta druhá byla OK1KJB. Výkon asi 0,1 W nebylo nic
světoborného, ale pro BBT to stačilo a provoz „od krbu“ byl později doplněn
zde popsaným zesilovačem 10 W (obr. 30 – 33).
V roce 1978 byla v CQ-DL popsána
další verze transvertoru se symetrickým směšovačem (DF8QK a DC0DA od SSB
Electronic). Byl už „natištěn“ na oboustranné desce, což urychlilo montáž,
potřebné trimry s malou počáteční kapacitou (např. SKY kromě vysoké ceny) ani
u nás nebyly, tak jsem to „ošidil“ našimi skleněnými televizními trimry. Z
cenových důvodů nedošlo tenkrát ani na 2W koncový stupeň (3x BFQ34, obr. 39 a
40). Když byl později zhotoven, již se do zařízení nemontoval a už řadu let
slouží v majáku OK0EA na Černé hoře. Jak čas ubíhal a přibývaly stále „hezčí“
součástky, popsal DD9DU v CQ-DL (1986) novou generaci transvertoru již s GaAs
Fety (s jedním i se dvěma hradly). Dvě DPS umožňovaly rozměrově malou a
technicky moderní konstrukci. Bližší údaje budou v některém z příštích, datově
souvisejících popisů.
Obr. 37. Blokové schéma transvertoru 2 m/70 cm/23 cm:
Obr. 38. Část schématu zapojení transvertoru pro 1296 MHz:
Obr. 39. Provedení koncového stupně 2 W pro 23 cm (3x BFQ34). (Masivní chladič
ve spodní části není na obr. patrný.) Firma SSB Electronic jej nabízela ve
svém katalogu v r. 1978 i jako stavebnici:
Obr. 40. Schéma zapojení koncového stupně 2 W pro 23 cm :
Obr. 41. Titulní strana Sborníku přednášek z radioamatérského setkání v
Chrudimi (v září 1975), v němž byla konstrukce tohoto transvertoru zveřejněna :
Tento článek vyšel také v tištěné podobě v časopisu Praktická elektronika a
zde byl zveřejněn se souhlasem redakce.
Související články:
Zdroj informací a podklady k článku: OK1AIY , foto : OK1UFL
English version