Technika SSB na mikrovlnných pásmech - Díl 2.
@ OK1AIY
____________
Pásmo 2304 (2320) MHz
13 cm bylo tenkrát v sedmdesátých letech prakticky nejvyšší soutěžní pásmo.
Stanice by se mohly spočítat na prstech jedné ruky a přibývalo jich jen
pomalu. Zařízení byla s elektronkami; tenkrát velký výběr nebyl, takže LD11 a
LD12 tu poskytovaly i potřebné výkony. Krystalové oscilátory zaručovaly
dostatečnou stabilitu a na vstupu byla většinou jen směšovací dioda. Protože
byly již nějaké zkušenosti s 23 cm, bylo cílem udělat něco podobného i zde,
aby bylo možné pracovat v terénu z bateriového napájení. Ale takto jednoduché
to v tomto pásmu nebylo. Jak už bylo řečeno, tranzistory řady BFR (BFR34,
BFR90, BFR91, BFR96 apod.) přišly až později a ty, co byly k dispozici, toho
přes 2 GHz „mnoho neuměly“. Úrovně signálů byly nepatrné, těžko se detekovaly
a k tomu ještě dříve (PE-AR 8/15, s. 37) zmíněný vlnoměr měl
částečně vadnou diodu, takže ty nejslabší signály neměřil. Nežli se na to
přišlo, uteklo hodně drahocenného času. Vadná OA601 byla nahrazena naší GA301.
Byla to zřejmě typická závada, poškozen podobně byl i další vlnoměr. Takovéto
údaje ale v popisech nenajdete. Čtenáře zajímají pozitivní výsledky, a tak se
pisatelé (autoři) negativními výsledky příliš nechlubili. Navenek to sice
působilo jako bezproblémová práce (přímo „brnkačka“), ale často tomu tak
nebylo. Týdny strávené na nějaké nadějné konstrukci často nedopadly podle
očekávání, ukázalo se, že – jak se říká – „tudy cesta nevede“, a jak dál, se
většinou ani nebylo koho zeptat… Práce tedy postupovala pomalu a trvalo nějaký
čas, nežli první konstrukce pro 13 cm byla funkční (obr. 42 a 43). Byla s
varaktorovými násobiči, to znamená jen pro AM, CW a FM provoz. O Polním dni
1976 se podařilo navázat již 3 soutěžní spojení se stanicemi OK1KIR, OK1KTL a
DL7QY. Další závod BBT na Boubíně byl zkomplikován čerstvě podříznutým
nahnilým trianglem, takže se pracovalo bez stožáru přímo ze země (obr. 44 a
45). Tlusté kmeny vzrostlých stromů samozřejmě vadily, ale dvě soutěžní
spojení do Alp s DL2AS/P a DJ8VY/P se zdařila dokonce provozem FM a velmi
kvalitně. Michael, DJ8VY, tím byl přímo „unesen“ a spolupráce, která se pak
rozvinula, byla velmi přínosná. V každém závodě se pak už dařila 2 až 3
spojení, přibyli OK1KKL z Kozákova a podle možnosti již pravidelně DK0NA a
DL7QY. Transvertor sloužil velmi dobře, je dokonce podrobně popsán v AR 1 a
2/1977 a v dalších konstrukcích byl ještě lépe využit. Mezitím se zlepšily
materiálové možnosti a DJ8VY poskytl podklady ke stavbě nového transvertoru
již i pro provoz SSB.
Obr. 43a,b. Transvertor pro pásmo 13 cm s tranzistory a varaktory (1976):
Obr. 44 a 45. Dva pohledy na stanovišti OK1AIB a OK1AIY na vrcholu Boubína při
závodě BBT v r. 1976:
Konstrukce tranzistorového transvertoru
pro pásmo 13 cm (2,3 GHz) pro provoz SSB
Tak jako pro pásmo 23 cm bylo snahou zhotovit transvertor srovnatelných
vlastností i pro pásmo 13 cm. Mechanicky to bylo poněkud náročnější,
rezonanční obvody byly z postříbřené mosazné trubky o průměru 6 mm o délce
l/2. Základní deska a boky jsou spájené z laminátu jedno- i oboustranně
plátovaného mědí (obr. 46). Konstrukce je popsána v AR 4/1981, ale schéma
zapojení je uvedeno i zde (obr. 47). Z něho je patrné získání SSB signálu ve
směšovači, které je poněkud odlišné od minulých popisů. Ze schématu je patrné,
že regulovatelný signál SSB z dvoumetrového pásma je přiveden spolu s
nastavitelným předpětím stejnou cestou na bázi směšovacího tranzistoru. Přes
P-článek je sem přiveden také LO – 2160 MHz. V tomto zapojení si oba signály
vzájemně kmitočtově „nepřekážejí“. Je také patrné, že tranzistory zde mají
přímo uzemněné emitory, i když by emitorové odpory zde nebyly na škodu.
Tenkrát by zřejmě byly problémy s dokonalým vf zablokováním, protože „ty
správné“ kondenzátory běžně nebyly k dostání. Dnes jsou již zesilovače až na
15 GHz (moduly s GaAs tranzistory), které mají „emitorové odpory“ dokonale
zablokované (obr. 49). Není pak zapotřebí oddělené záporné předpětí. Použité
tranzistory BFR96 byly tenkrát nové a „nejvýkonnější“. Byly drahé, na
setkáních jsme je kupovali za 160 Kč za kus.Výstupní výkon 100 až 150 mW musel
postačit, později bylo použito dalších zesilovačů, jak tranzistorového, tak
elektronkového; HT323 již k dispozici byly, hledala se jen možnost použití
nějakého částečně hotového rezonátoru, aby se to nemuselo vše vyrábět. To si
mohl dovolit šikovný soustružník, pro člověka bez dokonale vybavené dílny to
bylo nemožné. Podobné mechanické rozměry měla i elektronka EC560 (2C40 nebo
sovětská 6C5D). Z částí rezonátorů byly použity vhodné díly (hlavně kontaktní
pera) pro zhotovení prvního směšovače a zesilovače (obr. 48). Pak byl popsán
zesilovač i směšovač pro pásmo 13 cm v časopise QST. Vidina lepších parametrů
byla příliš lákavá, takže jsem se do toho pustil také. K provozu byl ale
zapotřebí větší výkon LO na 2160 MHz. Vyřešil jsem to odbočením 540 MHz z dílu
na obr. 42 a 43 (PE-AR 10/2015, s. 40) a násobičem s elektronkami PC88 a
jednou HT323. Zmíněný díl bylo možné z panelové jednotky během několika vteřin
vymontovat a použít např. v terénu s bateriovým napájením, dokud ještě nebyl
dokončen ten nový na obr. 46. Na obou verzích se pracovalo současně.
Obr. 46. Pohled zespodu a shora na transvertor pro pásmo 13 cm:
Obr. 47. Schéma zapojení vysílací části transvertoru pro pásmo 13 cm z roku
1980:
Obr. 48. Zesilovač s HT323:
Obr. 49. Modul zesilovače na dlani:
Zesilovače pro pásmo 13 cm (2304 a 2320 Mhz)
Mechanické provedení zesilovače s 2C39BA (HT323, obr. 50) bylo poměrně pracné,
ale nakonec splnilo očekávání. Výkon ve srovnání s tím, co bylo až dosud
vyprodukováno, byl „úctyhodný“ a ani ho nebylo tenkrát čím změřit. Vždy se ale
objevilo něco, co dokáže radost pokazit. Obecným problémem všech těchto
konstrukcí byla nutnost dolaďování katodového i anodového rezonátoru při
provozu. V průběhu relace, kdy se při vysílání celek ohřál a při příjmu zase
ochladil, docházelo ke zcela nepatrné mechanické deformaci, která vzhledem k
vysokému Q obvodů způsobila jejich rozladění a tím změnu výkonu. Bylo to velmi
nepříjemné, hlavně při provozu EME, kdy jeden z operátorů musel „dotahovat“
ladicí prvky stále na nejvyšší výkon (informace od SP6GWN při jejich prvních
EME spojeních). Zřejmě to vyžadovalo vhodný materiál, který ale při výrobě
málokdo zrovna měl k dispozici. Profesionální výrobci k tomu měli jistě
nějakou kompozici s malou tepelnou roztažností. V popisovaném případě
posloužila ve „šrotu“ nalezená nádoba z kompenzačního olejového kondenzátoru,
který měl sice požadovanou tloušťku, ale ten správný materiál to určitě nebyl.
(Tento nedostatek odstranilo až mnohem později použití výkonových tranzistorů
v Pa stupních.) Celek byl namontován do panelové jednotky společně s
napájecími zdroji a ostatními budicími a ovládacími obvody včetně chladicího
ventilátoru „mezaxiál“ ve spodní straně panelu (obr. 51). V té době se do
stavby 13cm zařízení pustil i Ludvík, OK2SLB. Závěrečné akce „uvádění do
provozu“ se zúčastnil početný kolektiv OK2KQQ (RK Frýdek-Místek), a protože
jsme se do dílny nevměstnali, posloužila kuchyň i obývací pokoj. Není nad to,
když je při oživování k dispozici druhé zařízení a spojení z jednoho stolu na
druhý je pro ta nejvyšší pásma přímo nutností. Práce se dařila a po půlnoci
jsme již „naměřili“ výkon asi 20 wattů. Otevřený ozařovač, se kterým stále
někdo manipuloval, asi dobrý nápad nebyl, ráno jsme měli všichni červené oči
„jako králík“, ale svedli jsme to na litrovou láhev rumu, kterou jsme při té
příležitosti vypili. Se stanicí OK2KQQ z Lysé Hory jsme pak už měli spojení
pravidelně.
Tranzistorový zesilovač 0,8 W
V roce 1981 uvedla na trh firma TRW mikrovlnný tranzistor pro třídu A s
výkonem 0,8 W do 3 GHz. Při kolektorovém napětí 20 V a proudu 120 mA stačilo
buzení jen 0,113 W na kmitočtu 2 GHz. Katalogový list obsahoval i schéma
zdroje předpětí (obr. 52) pro nastavení zmíněných 120 mA a rozměry plošného
spoje právě pro pásmo 13 cm. Michael, DJ8VY (obr. 53) mi 1 kus opatřil a
praktické provedení je na obr. 54 a 55. Samotná krabička se zapojí do
konektorů na zadní straně transvertoru na obr. 20 (AR10-2014, s. 38). K ní je
připojena anténa, obsahuje i anténní relé a do zbytku místa se vměstnal i
jednostupňový předzesilovač pro RX. Záměrem bylo zhotovení měniče 12 – 24 V,
ale ty správné obvody, kde stačí jen tlumivka, dioda a několik odporů, ještě
tenkrát nebyly, takže jsem to prozatím napájel jen 13,5 V. A jako každé
provizorium už to tak zůstalo…
Obr. 50. Zesilovač s elektronkou HT323:
Obr. 51a,b. SSB transceiver OK1AIY pro pásmo 13 cm v panelové jednotce:
Obr. 52. Schéma zapojení zdroje pro napájení tranzistoru TRW53001 v lineárním
provozu zesilovače pro pásmo 13 cm :
Obr. 53a,b. Michael, DJ8VY, na zimním BBT 1992
v lokátoru JN67GS, 1675 m n. m., v současnosti jeden z hlavních organizátorů
závodu BBT:
Obr. 54 a 55. Pohled z obou stran na RX/TX zesilovač pro pásmo 13cm:
Další komponenty pro pásmo 13 cm (2,3 GHz)
Ke kompletnímu zařízení pro úspěšný provoz patří i otočná směrová anténa
napájená vhodným kabelem. To všechno procházelo za těch několik let postupným
vývojem, jak dovolily možnosti u nás i jinde ve světě. Raozumějme tím jednak
nové dostupné součástky a materiály, ale i popisy lepších a „účinnějších“
konstrukcí s nimi. Je možné sem zahrnout i použití všelijakého „inkurantu“.
Ale to možná není v tomto případě ten správný termín pro vysloužilá zařízení,
která dlouhá léta fungovala a postupně nahrazena novými technologiemi šla „do
šrotu“. V době, kdy toho – jak se říká – „mnoho nebylo“, posloužily některé
komponenty po rekonstrukci pro naše pásma. V následujících statích o tom bude
ještě podrobněji napsáno. Snad nejrychlejším vývojem prošly právě výše zmíněné
antény.
Parabola – první zkušenosti
Poprvé jsem vyzkoušel parabolu na pásmu 23 cm koncem šedesátých let. Byla asi
půlmetrová a dokonce jsem zprvu měl i špatně nastavené ohnisko. Žádné
zkušenosti v tomto směru nebyly a mezi radioamatéry se to ani nevyskytovalo.
Později ale přišla nabídka, že v areálu Svazarmu v Chlumci nad Cidlinou jsou
nějaké paraboly snesené z radiokomunikační věže a že je možné se přijet
podívat. Dvě byly obrovské, průměru jistě přes 4 m a těžké tak, že s nimi
nešlo ani pohnout. (Dnes by si s nimi zájemci jistě věděli rady.) Představa,
že si něco odvezu na motocyklu, tedy „vzala za své“, ale opodál byla ještě
jedna menší, opřená o plot. Byla třímetrová, ale duralová, takže s ní mohl i
jeden člověk manipulovat. Byl problém, jak ji do Krkonoš dopravit, ale i to
Eman, OK1AIF, zařídil. Místní JZD zřejmě jezdilo v zimě do naší oblasti pro
seno, a tak jednoho dne byla parabola shozená pod silnicí ve sněhové závěji.
Až po desítkách let jsem se dozvěděl, že část cesty jel před autem Jarda,
OK1HL, na motocyklu s praporkem, protože parabola jako nadměrný náklad
přečnívala. Je až s podivem, co se tenkrát dalo zařídit a prakticky s
„nulovými“ náklady. Parabolu jsem natřel speciální stříbřenkou, vyrobil dipól
s reflektorem a provizorně umístil do ohniska. Opřená o zeď hotelu Panorama na
Benecku (obr. 56 až 58) mířila na západ; směrování ±30 stupňů, odkud se
očekávaly nějaké signály, jsem „natrénoval“ tak, že se to obešlo bez otáčecího
mechanismu. Občas jsem ji při nějakém spojení vyzkoušel, ale těch příležitostí
zase tak moc nebylo. Některé ale stojí za to v krátkosti popsat. U
příležitosti oslav 50 let německého rozhlasu (v roce 1972) pracovala
příležitostná stanice DF0SAR (QTH Saarbrücken); sledoval jsem její provoz v
pásmu 70 cm (dík zmíněným trvale dobrým podmínkám), a když přešla na pásmo 23
cm, byla slyšet rovněž. Bylo dost času parabolu dobře nasměrovat, a když
skončila nějaké místní spojení, tak jsem ji zavolal. Nadšení bylo veliké,
vyměnili jsme si i korespondenci a bylo možné pak na zařízení něco vylepšit…
První spojení na 23 cm s HB9RG (23. 10. 1976) proběhlo dík nacvičení dokonale.
Patrně by se QSO povedlo i na čtyřče z Yagiho antén na stožáru, ale s
parabolou to bylo efektnější. Další příhoda se váže k pásmu 13 cm. I když bylo
toto pásmo vždy prázdné, pravidelně jsem tam poslouchal. Jednou bylo slyšet
velmi silný šum. Napadlo mne, že se něco porouchalo, ale ukázalo se, že
maximum šumu směruje na oblohu do míst, kde za mraky bylo slunce. Napsal jsem
o tom zprávu do Ondřejova (Astronomický ústav Akademie věd – pozn. red.);
první odpověď byla, že se patrně jednalo o nějaké rušení, ale vzápětí přišel
dopis od Dr. Vladimíra Křivského, že opravdu se jednalo o mimořádné děje na
Slunci a všechny indikační přístroje byly „za rohem“. Podivil se, že to mohl
vůbec někdo zaregistrovat, a stali jsme se na dálku „přáteli“. Zval mne na
různé akce i na hvězdárnu v Úpici, ale nějak se nám nepoštěstilo se osobně
setkat. S jeho synem jsme se ale setkali. Při příležitosti jeho diplomové
práce se přijel podívat na moje zařízení. Odvezl si schéma a několik
praktických rad. (Téma diplomové práce bylo: Měření šumu Slunce v oblasti 13
cm.) Další úsměvnou příhodou byla situace, kdy doslova „udeřily podmínky“ ve
směru na sever, se kterými jsem ani nepočítal, a neměl takovou situaci
natrénovanou. Přes hory s převýšením 500 m bylo slyšet stanice ze Švédska a po
spojení na 70 cm to SM7CFE chtěl zkusit i na 23 cm. Parabolu ale nebylo o co
opřít, tak nezbylo, nežli tam zacouvat se svojí zánovní škodovkou Š100. Byl to
komický pohled na anténu mířící do kopce do vzrostlého lesa (obr. 58), ale
spojení se podařilo. Druhý den pak cesta do drogerie zakoupit příslušný sprej
a zatřít šrámy na autě. Podobná siutace se již nikdy neopakovala. QSL za
spojení ze dne 8. 9. 1981 je na obr. 59.
Obr. 56. Když bylo hezké počasí, mých pokusu na mikrovlnách se občas
zúčastňovala i moje rodina:
Obr. 57 a 58. Dva zimní pohledy na parabolu OK1AIY. Jak je patrno parabola už má
logaritmicko-periodický ozařovač:
Obr. 59. QSL-lístek za spojení se Švédskem v pásmu 1296 MHz:
Jak čas ubíhal, měnily se i možnosti. Hodný pan vedoucí hotelu Panorama na
Benecku odešel do penze a noví střídající se nájemci již tak vstřícní nebyli.
K tomu ještě v tom nejproduktivnějším směru vyrostl les, a byl nejvyšší čas po
25 letech „misi“ ukončit. Parabolu jsem za 1 Kč prodal. Čeká na další využití
(již 15 let), ale určitě bude lépe ji opatřit novým vypletením s menšími oky
(původní byla 18 x 18 mm), nežli dát do šrotu a koupit novou. Zachoval se
štítek, je na obr. 60. V sedmdesátých letech se používaly antény typu Yagi
jednotlivě nebo skupinově. Pro 70, 23 a 13 cm jsem používal „čtyřčata“(obr. 66
a 67). Námraza je „nepřítel“ antén; jakmile se vytvoří v tloušťce jen několik
mm, přestává anténa fungovat dokonale a při větší vrstvě zkolabuje zcela.
Nezbývá, nežli námrazu rukama odstranit. Ukazuje to obr. 65 ze Sněžky od
Františka, OK1CA, z r. 1986. Na střeše trvale ležící žebřík (na obr. není
vidět) je důkazem, že provoz ze Sněžky býval velmi obtížný a dosažené výsledky
opravdu zasloužené. Obr. 64 je velmi vzácný. Namrzlou Loop Yagi pro 23 cm drží
Jindra, OK1VR, při návštěvě na Sněžce během UHF/SHF závodu v r. 1983 přesně na
den po 25 letech, kdy navázal první rekordní spojení na 144 MHz do Anglie.
Další pokračovatelé přinášeli na Sněžku stále modernější techniku a dělali
nádherná spojení, mnohdy první, a jak se ukazuje, opravdu neopakovatelná. Na
obr. 62 je František, OK1AIB (OK1CA) při UHF-SHF závodě v r. 1983. Že mu
Sněžka „učarovala“, je vidět na obr. 63 z r. 1951 před polskou meteorologickou
stanicí, a že ho upoutaly i mikrovlny na obr. 61 z PD 1963 s OK3KAS. Jak se na
Sněžce žilo, je podrobně popsáno na stránkách „Sněžka a radioamatéři“, které
zhotovil Petr, OK1AXH, a kde také je podrobněji psáno o vzniku a zániku České
boudy.
Obr. 60. Výrobní štítek z mé paraboly:
Obr. 61. Franta, OK1AIB, jako voják základní služby na Polním dnu v r. 1963 s
OK3KAS, kóta Mikulčin vrch (z archivu OK1EM):
Obr. 62. OK1AIB o 20 let později na Sněžce (1983). Zleva: TRX + PA 23 cm
(HT323) + FT-480, PA 70 cm (2x HT323) + FT-780, FT-225 + PA 2 m (QQE06/40):
Obr. 63. Frantíkovi Střihavkovi, pozdějšímu OK1AIB a OK1CA, se na Sněžce
zalíbilo již jako malému chlapci (foto z r. 1951). V pozadí stará polská
meteostanice a část původní polské Slezské boudy:
Obr. 64. Jindra, OK1VR, na Sněžce v říjnu 1983:
Obr. 65. Antény OK1CA (ex OK1AIB) pro pásma 2 m, 70 cm a 23 cm na Sněžce v
roce 1986 při lehké námraze:
Obr. 66 a 67. Antény OK1AIY na Benecku, obalené námrazou, v 70. letech
minulého století:
Petr, OK1AXH, také zprovoznil na Sněžce pásma 5,7 a 10 GHz. Píše o tom
následující:
„Úplně na začátku Pepa, OK1UWA, odjel jeden závod venku ze stativu, ale to
nemělo žádnou perspektivu. Pak jsem nechal u klempířů vyrobit poměrně masivní
a „obří“ vikýř, který jsem dopravil na Sněžku a nainstaloval do střechy boudy
na východní straně, těsně pod anténami bývalého převaděče OK0A. K vikýři byla
udělaná dvě široká „schodiště“, jedno z půdy na horní půdičku nad „velkou
místností“ a druhé z horní půdičky k vikýři, takže montáž na střeše byla od té
doby v naprostém pohodlí. Vikýř byl skutečně obrovský, měl rozměr 140 x 80 cm,
takže se jím pronesla parabola 120 cm. Byly to doslova „dveře k mikrovlnám“!
Na krátkém masivním stožáru, který tam zůstal po demontovaných dipólech OK0A,
byl udělaný speciální stoleček s držákem paraboly a místem pro transvertory.
Navíc jsme stožárek upravili tak, že se dal z horní půdičky (nad velkou
místností) ručně otáčet. Byl dole doplněný velikým úhloměrem, takže se dalo s
přesností na 1 ° směrovat. Když moc foukalo, tak se natočená anténa zabrzdila
utažením jejího držáku. Elevace sice šla venku měnit, ale prakticky vždy byla
nulová. Celou montáž zvládl bez problémů jeden člověk i ve špatném počasí. Na
stolečku antény byl přivázaný transvertor buď na 6, nebo na 3 cm. Dalo se to
sice obsluhovat celé ze střechy, ale přesnější směrování bylo podle úhloměru
na půdičce. Kabely byly protažené vnitřkem stožáru a uvnitř pod vikýřem byl
stůl s transceiverem, zdroje a také obvykle zařízení pro domluvu na dvoumetru
s nějakou magnetkou. Ale mimo závody jsme se domlouvali prakticky vždy pomocí
velkého dvoumetru nebo 23 cm v malé místnosti.
První lehká 120cm parabola jednoho „krásného“ dne odletěla s větrem do Polska,
a i když jsme se hodně snažili ji najít, už jsme ji nikdy neviděli ! Sváry na
stolečku nevydržely. Pak jsme udělali držák masivnější a to už vydrželo i s
masivnější parabolou. Ta tam zůstávala namontovaná prakticky celý podzim, vždy
se k ní jen připojil jeden nebo druhý transvertor. Na začátku jsme se tím moc
chlubit nechtěli, málo platné – zásah do střechy to byl veliký a nepovolený;
dneska už to je jedno...“
Začátek 80. let – nové antény, kabely a předzesilovač
Čtenáři se možná bude zdát, že se popisovaným obdobím příliš dlouho zabýváme,
ale novinky, které tenkrát přicházely, výrazně posunuly technickou kvalitu
právě popisovaných zařízení pro mikrovlnná pásma. G3JVL přišel s novou anténou,
zvanou Loop-Yagi, pro pásma 23 a později pro 13 cm. Byla to opět „výzva“ a
příležitost něco zlepšit. I když to bylo velmi pracné, zhotovil jsem čtyřče
pro obě pásma. V té době se objevil u nás nový typ koaxiálního kabelu s
pěnovým dielektrikem, tedy s menším útlumem. Tenkrát podle starého značení to
byl typ VFKV 630 a tlustší VFKV 640. V prodejnách k zakoupení zpočátku nebyl,
ale různě dlouhé (spíš krátké) úseky byly rozdány na nějakém setkání, protože
nevyhověly z důvodu „přeslechů“ ve společně položené kabeláži. Bylo nutné je
vyměnit za „lepší“ – s dvojitým opletením. My jsme tak přísné požadavky neměli,
takže na 70 a 23 cm byl kabel použit. Pro 13 cm se lépe jevil kabel s
trolitulovými „kalíšky“ (říkalo se mu Duha kabel) s ještě menším útlumem. Při
průměru 15 mm byl i v mrazu ještě dostatečně poddajný. Pro správné provedení
transformátorů (změnou průměru jeho vnitřní části) byl zhotoven reflektometr.
Posloužila precizní odbočnice z příslušensství od RVG958. Detektory v obou
větvích bylo třeba vytvořit, použité diody byly GA301, které již TESLA
Piešťany vyráběla.
Ve srovnání s dosud používanými Yagiho anténami (které ale byly kratší) bylo
patrné výrazné zlepšení, další měření se samozřejmě neprováděla. Sestava antén
Loop-Yagi pro 23 a 13 cm společně s jednou dlouhou Yagi anténou (F9FT) pro
pásmo 70 cm je na obr. 71.
Obr. 68. Petr Hrabák, OK1AXH, pobýval na Sněžce vždy celou podzimní sezónu...:
Obr. 69. Jindra, OK1VR (vlevo) s Petrem, OK1AXH, v „dobrém rozpoložení“ při
UHF/SHF závodě v r. 1983:
Obr. 70. Synoptická mapa; tenkrát jediná pomůcka a byla plně dostačující. (Z
nedostatku času stačilo jen odchytat údaje o výšce, teplotě, tlaku a rosném
bodu.) Formuláře byly na letištích... :
Obr. 71a,b. Antény a pracoviště OK1AIY v r. 1983:
Počátkem 80. let se často stalo, že při zlepšených podmínkách bylo možné
navazovat spojení na delší vzdálenosti. Častými protějšky byly stanice z
Holandska i Anglie. Při jednom takovém SSB spojení v pásmu 13 cm se stanicí z
PA0, kdy došlo na popis zařízení, se protistanice podivovala mojí BFR34 na
vstupu a proč prý tam nemám už GaAs FET. Ujistil jsem ji, že v místní Elektře
to nemají a dokonce se to nedá koupit ani v samotné Praze. Požádal mě o adresu
(to se tenkrát dávat nesmělo), ale s pocitem obrovského provinění jsem mu ji
nadiktoval. Obratem pošty došel opravdu dopis a v něm GaAs FET. Byl to MGF1400
od Mitsubishi. Praktické provedení předzesilovače je na obr. 72. Za pozornost
stojí cívka tvořená 12 mm dlouhým drátem o průměru asi 2 mm ze vstupního
konektoru na kostru. Je to vlastně zkrácený obvod l/4, který představuje zkrat
pro nižší kmitočty. Plošný spoj je podle popisu od DJ6PI. Rovněž tak duroid,
který byl ale jednostranný, takže jsem Cu fólii z druhé strany malými dutými
nýtky prostě nanýtoval. Za pozornost stojí použité konektory. Byly od firmy
Glas Hütte (hodinářská firma z NDR). Odpovídalo tomu i dokonalé mechanické
provedení s kleštinou. Menší provedení (SMA) tenkrát ještě rozšířené nebylo.
Zesilovač byl zařazený na vstup (mezi anténní relé a stávající RX). Jak se
takové zlepšení projeví, si už jistě každý zkusil. Měření se samozřejmě
neprovádělo, tenkrát ani nebylo čím.
Konec 70. let byl ve znamení nové technologie v radiokomunikacích. Spojové
zařízení RVG 958 z Rafeny Radeberg (v našich popisech často citované) bylo
postupně nahrazeno novou technikou NEC (kmitočtové úseky mezi 4 až 8 GHz) již
kompletně polovodičovou.Do šrotu šlo tedy množství „železa“, jak by řekli
současní praktici, kteří se v problematice správně orientují, ale pro
tvořivého člověka to byl materiál vhodný pro další použití. Je třeba brát v
úvahu, že něco podobného v tomto období nikde nebylo a některé díly se
nabízely k rekonstrukci a následnému zlepšení našich zařízení. Vyžadovalo to
ale nezbytné vybavení a hlavně vědět „jak“. Jedním z takových dílů byl násobič
(zdvojovač) 0,5 – 1 GHz, obr. 73.Úprava jako zesilovač pro pásmo 23 cm
spočívala ve zkrácení anodového rezonátoru pomocí vloženého hliníkového
kroužku a dolaďovacího šroubu M6 v katodové dutině, umístěného co nejblíže
k elektronce. Další, snad nejdůležitější díl byl zesilovač pro kmitočet kolem
2 GHz, který bylo možné přeladit do pásma 13 cm (obr. 74). Kromě ladění
katodového i anodového obvodu měl i nastavení vstupní a výstupní vazby. To
bylo výhodné pro „eliminaci“ nepříjemného rozlaďování (popsaného v PE-AR
12/2015). Nastavením těsnější vazby se „pozatlumí“ jinak ostře ladící
rezonátory a změna výkonu v průběhu relace není již tak citelná a hlavně ji
lze zkusmo nastavit. Byly dvě verze zesilovače, jedna s přímo (galvanicky)
uzemněnou mřížkou a druhá s mřížkou zablokovanou bezindukční kapacitou –
slídovým kondenzátorem, vyvedenou drátem na svorkovnici. Sem bylo možné
přivést přes P-článek např. SSB signál ze 2 m (asi 5 W) a do katodové dutiny
LO (2176 MHz). Byl z toho směšovač s výkonem až několika wattů. Další stupeň
jako zesilovač už dával tolik, kolik se komu na něj podařilo ,naložit’, aby se
nezničila elektronka (v popisovaném případě to ale bylo jen 160 mA při
anodovém napětí asi 800 V). Protože popsaná soustava byla velmi funkční, byla
nakonec namontována do první verze na obr. 51 v PE-AR 12/ /2015. Sestava
se dvěma za sebou zapojenými zesilovači byla včetně zdroje, zesilovače pro 23
cm a ventilátoru vestavěna do samostatné panelové jednotky (obr. 75).Celek byl
určen pro tranzistorový budič popsaný v PE-AR 11/2015 (obr. 46 a 47). Takže už
byla samostatná zařízení vlastně dvě. To starší bylo nainstalované v naší
klubové stanici OK1KZN v Křížlicích. K anténě na střeše to bylo asi 12 m, část
délky byla vedena kabelem pr. 30 mm, jak jinak než od RVG 958 (obr. 76).
Obr. 72. Předzesilovač pro pásmo 13 cm s MGF1400:
Obr. 73. Zdvojovač 0,5 – 1 GHz; (vhodný pro rekonstrukci jako zesilovač pro 23
cm). V popředí je hliníkový kroužek pro zkrácení anodového rezonátoru (úprava
podle Zdeňka, OK1DEF):
Obr. 74. Zesilovač pro 13 cm:
Obr. 75. Pojízdný stolek s transvertory pro 13, 9 a 6 cm (3 cm nejsou
namontovány). Panelová jednotka se zesilovači pro 23 a 13 cm je ve spodní části:
Obr. 76. Antény OK1KZN; „čtyřče“ pro 13 cm je na výložníku pod anténou pro
pásmo 2 m:
Ještě lépe využili zmíněného inkurantu v OK1KIR. Měli výborné výsledky již
v 60. letech a byla radost s nimi dělat spojení. Dobře fungující kolektiv,
dokonalé znalosti v oboru a přímo artistické výkony Tondy OK1DAI v
mechanické dílně dovedly po létech kolektiv až ke světové špičce v práci EME
(obr. 77). Jejich zařízení pro pásma 23 a 13 cm se 180cm parabolou na pojízdném
stole je na obr. 78.
Jirka, OK1DCI, o tom píše:
Jen pro zajímavost, jak
jsme s tím řadu let jezdili z Klínovce a také z Pradědu a Lysé hory. Pro
informaci: ve vozíku vlevo dole (obr. 78) VN zdroj pro GI7B na 23 cm, dole
vlevo transvertor na 23 cm s HT323, nad ním PA 13 cm s HT323 s RVG dutinou a
nad ním vlastní transvertor na 13 cm; na VN zdroji je PA GI7B na 23 cm, vedle
je schované mechanické CQ s vačkou (made in Tonda), nahoře pak deska
operátora s FT-221 a na ní LNA pro 23 a 13 cm. Na spodním okraji je krabička s
reflektometry a anténními přepínači pro každé pásmo samostatně. No a za
parabolou je přesmyk na zářiče 23 a 13 cm v ohnisku paraboly, čímž se i celé
zařízení přepnulo mezi pásmy 23 a 13 cm...
Obr. 78. Zařízení OK1KIR pro pásma 23 a 13 cm z r. 1980:
Pak přišlo na řadu další zdokonalení, aby bylo možné pracovat odrazem od Měsíce.
O tom píše Toník
OK1DAI:
V SSB transvertoru byl použit MIX a PA s HT323 v r. 1980 udělané
podle QST. Teprve potom jsme se spolu se 4m anténou z r. 1964 dostali k ,
dutinám ze zařízení od té antény. Ty zesilovače jsme používali na 13 cm
jeden pro tropo a později ve Všenorech ten kombajn na EME. Aby to dalo nějaký
výkon, provozovali jsme to s napětím 1400 V a každou lampou teklo 200 mA.
Vyžadovalo to opatrné klíčování jinak plesk a bylo po skedu. Ty
čtyři sdružené PA buzené jedním stejným jsme spustili v r. 1984. V r. 1987
jsme vyrobili olejové chlazení. Transformátorový olej byl použit kvůli mrazům
v zimě. Destilovaná voda by byla lepší. Celé to monstrum dávalo max. 100 W.
Dnes to samé dá jedna destička s vhodným polovodičem na správném chladiči.
To jsme provozovali do povodní r. 2002. V tom režimu se vypalovala pérka, co
zkracovala lechery v PA a stříbro na vedeních už také bylo poškozeno.
Vlastně ta povodeň ukončila trápení s EME 13cm koncem a bez pokusů o
vyčištění jsme to vyhodili. Do sběru šla i ta 4m anténa původně dělaná na 2,2 GHz.
Chodila ještě na 5,7 GHz dobře, ale na 10 GHz už dobrá nebyla. Ty
přeložené snýtované plechové segmenty na 10 GHz nebyly dobré...
Obr. 77. Zleva: Jirka, OK1DCI, Vláďa, OK1DAK, a Tonda, OK1DAI :
Jak čas dále
ubíhal, bylo možné stále něco zlepšovat. Dokonce v 90. letech vznikl
transvertor další generace již kompletně natištěný. Dalo ale hodně práce,
aby byl srovnatelný s tím starším, který měl obvody z postříbřených trubek
Mezi amatéry probíhaly i různé diskuse související s 13cm pásmem. Byly i
takové hlasy, že pásmo je to úplně k ničemu, že je to zbytečná práce a
výsledky tam nikdy žádné nebudou ani profesionálně. A pak přišel UHF-SHF závod
1986 s dobrými podmínkami. Byla příležitost dělat dlouhá spojení s novými
zeměmi, některé výsledky nebyly možná dodnes překonané. Je o tom podrobněji
psáno na stránkách OK2KKW (obr.80). Byl to bezesporu mezník, pro
mnoho závodníků to znamenalo přehodnotit názor na mikrovlny. Průměr 676 km na
spojení v pásmu 13 cm je na zamyšlení a první místo v IARU region 1 bylo
příjemným překvapením. Podařilo se to ještě 2x, ale pak vyhodnocovatelé
rozdělili soutěžní pole na dvě části, takže není možné sečíst výsledky z
nižších a těch nejvyšších pásem. V současnosti s pomocí dobrého vybavení,
tzn. vhodná parabola a několik desítek wattů výkonu, je možné za použití domluvy
na ON4KST dosáhnout podobných výsledků i za normálních podmínek, ovšem
z dobrého a taktického QTH. A to nejen na 13 cm.
Obr. 79. a 80. Mapa spojení OK1KIR/p a OK1AIY/p z říjnového UHF Contestu r. 1986 (pramen: www.ok2kkw.com):
Tento článek vyšel také v tištěné podobě v časopisu Praktická elektronika a
zde byl zveřejněn se souhlasem redakce.
Související články:
Zdroj informací a podklady k článku: OK1AIY , foto : OK1UFL
English version