Technika SSB na mikrovlnných pásmech - Díl 3.
@ OK1AIY
____________
Pásmo 3 cm (10 GHz)
Dalším pásmem pro radioamatérské experimentování bylo již od 60. let pásmo 10
GHz. I když to je zdánlivě vysoký kmitočet, profesionálně byl používán již
dlouho. V literatuře z konce 40. až 50. let již byly popisy různých zařízení,
hlavně radiolokátorů. Z té doby jsou i ostatní součástky jako vlnovody, antény,
ale i směšovací diody už v té podobě, jak jsme je mnohem později používali v
našich „výtvorech“. Nežli přikročíme k popisu konstrukcí „prvních pokusů“ o
SSB signál, vraťme se o nějaké to desetiletí zpět a alespoň z popisů v
dostupné literatuře se podívejme, co a ve kterém období už fungovalo. Již ve
40. letech vyšla kniha o radarech a komponentech (obr. 81), kde je
problematika velmi podrobně popsána a vše je matematicky doloženo. Kniha byla
po několika letech vždy znovu vydávána a dost možná po dlouhý čas sloužila i
jako vysokoškolská učebnice. Jsou tam popsány a znázorněny i způsoby šíření
vln v různých typech vlnovodů s příslušnými matematickými výpočty. Rovněž i
konstrukce kompletních sestav namontovaných na válečných lodích včetně
obrazové dokumentace. Další roky (celé desítky let) tato technika sloužila pro
vojenské účely, a tak se ani nelze divit, že pro jiné (radioamatérské) použití
to bylo jak se říká „tabu“.
Bezesporu průlomovou součástkou byl již
začátkem 40. let kromě výkonového magnetronu i reflexní klystron (obr. 82 a
83).Jeho kompaktní provedení s masivní (tenkrát hodně používanou) paticí
umožňovalo jej během několika vteřin vyměnit, aniž by bylo nutné něco v
okolním zapojení demontovat. Byla vyráběna řada různých provedení, více či
méně výkonných. Jedním z ekvivalentů klystronu z obr. 82, 83 byl typ 723A/B od
firmy Raytheon. Byl použit patrně v prvním (nebo v jednom z prvních)
radioamatérském transceiveru zhotoveném v 60. letech v Ostrově nad Ohří. Pro
OK1YN, OK1VMK a OK1LU to bylo vlastně pokračování průkopnické cesty popsané v
PE-AR 3 – 5//2015. Na obrázcích z archivu OK7RA je část jednoho ze zařízení
(obr. 84, 85). Klystron je v krytu spojeném s vlnovodem R100, do něhož ústí
koaxiální vývod z patice. Směšovač byl s diodou (1N23D Sylvania) a
mezifrekvenční přijímač byl superreakční s RD12TA v kmitočtovém rozsahu
desítek až stovek MHz. Byl to ale možná jen jeden z pokusů, v AR 9/1961 je
uveden mf zesilovač 4stupňový s elektronkami 6Ž4 (6AC7) na 40 MHz. První
spojení bylo uskutečněno o Polním dnu 2. 7. 1961 na Klínovci provozem ICW
(modulovaná telegrafie) na vzdálenost asi 100 m s výkonem 20 mW.
Obr. 81. Titulní list knihy z r. 1942:
Obr. 82. Klystron 2K25 (723A/B). Konstrukce je velmi důmyslná, kmitočet se
mění deformací kovové rezonanční dutiny:
Obr. 83. Vlevo sovětský klystron, vpravo klystron TESLA VUVET:
Obr. 84a. Mirek OK1VMK a Václav OK1YN v době největší pracovní aktivity počátkem 60-tých let:
Obr. 84b.Mirek OK1VMK u svého zařízení v 90-tých letech:
Obr. 84. Část zařízení OK1YN pro pásmo 3 cm z r. 1961 – klystron v krytu s
vlnovodem R100:
Obr. 85. Detail směšovače s diodou 1N23D z téhož zařízení OK1YN:
Gunnova dioda – další milník
v mikrovlnných konstrukcích
Při intenzivním výzkumu probíhajícím tenkrát v oblasti přechodu PN u křemíku a
hlavně galium-arsenidu bylo objeveno několik úkazů, využitých pak při vývoji
nových součástek pro mikrovlnné aplikace. Jedním z nich byl Gunnův jev. Mirek,
OK2AQ, podává následující vysvětlení:„Gunnova dioda byla vynalezena Američanem
J. B. Gunnem v r. 1963. Na rozdíl od klasických diod nesestává z přechodu PN,
ale z polovodiče jenom jedné vodivosti, obvykle typu N, polovodiče typu AIIIBV,
nejčastěji GaAs. Objemový jev, ke kterému dochází, přiložíme-li na diodu ss
napětí, je založen na přenosu elektronů z nejnižšího minima vodivostního pásu
do některého vyššího postranního minima (energetických jam). Přesáhne-li ss
napětí prahovou hodnotu Up, kdy je elektrické pole v polovodiči asi 3,5 kV/cm,
začne se zmenšovat proud a na AV charakteristice se objeví oblast záporného
diferenciálního odporu. Elektrické pole v polovodiči není homogenní, ale má
větší hodnotu u katody, tzv. Gunnova doména. Pokud je přiložené napětí U > Up,
začne se tato doména pohybovat k anodě, kde elektrony rekombinují. Přitom
intenzita pole u katody poklesne pod prahovou hodnotu. Jakmile jsou však
obnoveny podmínky, vznikne nová doména, děj se opakuje a tím vzniknou
oscilace. Vše se odehrává velmi rychle a kmitočet oscilací je dán převrácenou
hodnotou doby průletu domény diodou, někde v rozsahu asi 1 až 100 GHz.“
Převedeno do naší srozumitelnější radioamatérské „hantýrky“ to znamená
následující: Gunnova dioda je na míru zhotovená součástka umístěná do
rezonátorů určitých rozměrů. Při napájení ss napětím (5 – 10 V podle typu)
produkuje vysokofrekvenční oscilace jako elektronka nebo zmíněný klystron.
Výkon je podle provedení, ty nejmenší jsou v řádu jednotek až desítek
miliwattů, ale byly vyráběny i výkonnější. Oproti klystronu (obr. 82, 83) jsou
výhodou nepatrné rozměry a příkon (odpadá žhavicí napětí i anodové – do řádu
desítek nebo i stovek voltů). Otevírá se tu možnost širokého použití nejen
v telekomunikacích a malých radarech, ale i v zabezpečovací technice,
otevírání dveří, různé závory apod. V radioamatérských konstrukcích to byl
přímo „mezník“ a začala éra tzv. gunnplexerů, to znamená transceiverů pro
jednoduchou komunikaci právě v pásmu 10 GHz. Kmitočet byl dán typem diody a
rezonátorem, v malých mezích jej bylo možno měnit např. teflonovým šroubem,
zasahujícím do rezonanční dutiny. Oscilace bylo snadné modulovat (FM) měnícím
se napájecím napětím z modulátoru. Protože konstrukce nebyla zase tak moc
složitá, ale vyžadovala jen přesnost a pečlivost (což se tenkrát mezi lidmi
běžně ovládalo), přerostlo to koncem 70. let v masovou záležitost a s
konstrukcemi se po světě doslova „roztrhnul pytel“. V časopisech byly podrobné
návody na jednoduchá provedení a klíčovou součástkou byla jen ta „gunnovka“,
ale protože ji mnohé firmy vyráběly (a také ji bylo možné i koupit), tak se to
mezi amatéry rozšířilo. Jak již bylo naznačeno – rozptyl parametrů při náročné
výrobě byl větší, takže byl značný „výmět“. Mimotolerantní kusy ale pro
amatérské potřeby vyhovovaly… Ve VKV soutěžích byla i kategorie 10 GHz a již
tenkrát koncem května se v pásmu 3 cm konaly i BBT. Nadšeným propagátorem byl
tenkrát Josef, DL6MH, a z jeho popisu je převzata i velmi názorná konstrukce
na obr. 86 a 87.
Obr. 86. Blokové schéma gunnplexeru DL6MH pro pásmo 10 GHz:
Obr. 87. Názorný výkres mechanického provedení gunnplexeru DL6MH :
Obr. 87a. DJ8VY,DJ3AT a DL6MH při 31. BBT setkání 1985 ve Straubingu :
Obr. 88. Gunnplexer od DJ8VY (dokonalejší provedení). Je vybaven větším
výkonem z Gunnova oscilátoru, který jde přes „křížení“ přímo do antény typu
„horna“. Ono křížení je vlastně směrová odbočnice s definovaným odbočným
útlumem, která „pustí“ do směšovače jen potřebný signál (proud směšovací
diodou kolem 1 mA). Při příjmu jde signál z parabolické antény spolu se
signálem LO do směšovače. Výstup do mf vede z konektoru na spodní straně
sestavy:
Obr. 89. Na QSL lístku z roku 1981 od již tenkrát aktivní stanice DL0FM jsou
tři různá provedení gunnplexerů na střeše horského hotelu při soutěži:
Gunnplexery
U nás zhotovili úspěšně první gunnplexery Václav, OK1WAB, s Bohoušem, OK1ABO,
a Josef, OK1AEX (obr. 90), kteří také navázali v pásmu 3 cm, tedy 10 GHz,
první spojení s okolními zeměmi (1976 až 1979). Za pozornost stojí aktivita na
tomto pásmu v Itálii. V osmdesátých letech byly totiž v této oblasti mimořádné
podmínky šíření přes moře, takže stanice s těmi gunnplexery dělaly až tisíc
kilometrů dlouhá spojení. Ve výsledkové listině jednoho závodu IARU Region I.
byla první desítka účastníků z Itálie a Jugoslávie, první stanice z DL byla až
na 11. místě. I když jsem neměl ani základní materiál, „gunnovku“ mi DM2DPL
věnoval, a tak jsem se do stavby taktéž pustil. Nebyl k dispozici ani kousek
vlnovodu, takže bylo potřeba zhotovit vše, včetně přírub z mosazného plechu.
Je to patrné z obr. 91. S nevyzkoušeným zařízením a nedostatkem zkušeností
jsem z Libína u Prachatic žádné spojení neudělal. První bylo až s OK1WAB u
Václava na zahradě v Táboře při zpáteční cestě ze Šumavy. Cenné byly ale první
zkušenosti s tímto pásmem, odzkoušení první antény (byla to horna, na které se
prakticky nedá nic pokazit) a první doma udělaný miliwattmetr a provizorní
vlnoměr. Už tenkrát ale bylo jasné, že tudy do budoucna cesta nepovede…
Zdokonalení konstrukce
Pro dosažení lepších technických parametrů se nabízelo několik úprav v
konstrukcích od Josefa, OK1WFE. Na místo oscilátoru s „gunnovkou“ už dříve
použil násobičů s krystalovým oscilátorem (obr. 92). Ten zajistil potřebnou
stabilitu kmitočtu a umožnil provoz CW se všemi jeho výhodami. Za směšovač s
diodou byl připojen 2m konvertor s přijímačem EK10. Princip provozu zůstal
stejný, stanice si poslouchaly svoje klíčované LO, rozdíl kmitočtu byl 145
MHz. Při příjmu bylo tedy vlastně „zaklíčováno“, umožnilo to i duplexní
provoz. Spojení navázaná z počátku na kratší vzdálenosti se postupně
prodlužovala, nejdelší bylo ze Sněžky na Klínovec v září 1975.
Obr. 90. QSL-lístek Josefa, OK1AEX:
Obr. 91. Gunnplexer OK1AIY – transvertor pro 3 cm 1. generace. Vpravo
oscilátor s Gunnovou diodou (její proud je indikován miliampérmetrem). Vlevo
směšovač s diodou 1N23, její proud (asi 1 mA) indikuje rovněž malý „měřáček“ z
magnetofonu:
Obr. 92. Jeden z transvertorů pro 3 cm od Josefa, OK1WFE. Dodatečně je na něm
vyznačena cesta signálu k anténě a ke směšovači:
Obr. 93. Benecko, hotel Panorama, 11. 5. 1975. Honza, OK1VAM, při spojení na
10 GHz s OK1WFE na Lipanech. Tenkrát rekordní spojení na vzdálenost 88 km byl
hezký dárek k jeho narozeninám:
Konstrukce transvertoru pro pásmo 10 GHz
Myšlenka pokusit se o zhotovení transvertoru pro pásmo 10 GHz (3 cm) vznikla
jak už to bývá u příležitosti setkání semilských radioamatérů v r. 1982 na
Táboře u Lomnice nad Popelkou. Jirka, OK1MWD, již řadu věcí úspěšně zhotovil a
nějaké zkušenosti tu už byly, takže jsme se po krátké domluvě do náročných
konstrukcí pustili. Ty začátky jednoduché nebyly; neměli jsme žádný
profesionální měřicí přístroj, vlnoměr RAFENA končil na 3 GHz a spektrální
analyzátor jsme znali jen z vyprávění. Bylo tam zapotřebí i hodně přesné
mechanické práce, z počátku nebyl k dispozici ani kousek vlnovodu, vodítkem
byly první popisy v Dubusu a CQ DL. Galiumarsenidové tranzistory tenkrát ještě
rozšířené nebyly, takže konstrukce spočívala v získání výkonu na vhodném
kmitočtu kolem 400 MHz (378 až 426 MHz), kde ještě „obyčejné“ tranzistory
zesilují, a následném vynásobení pomocí varaktorů, které jsme měli z minulých
konstrukcí již zvládnuté. Aby na posledním násobiči byly alespoň desítky
miliwattů potřebného výkonu, vyžadovalo to na zmíněném nízkém kmitočtu kolem 5
W buzení do prvního z násobících stupňů. Pro pozdější porovnání vhodného mf
kmitočtu jsme zkusili obě verze – 1296 i 144 MHz.
Blokové schéma obou
provedení ukazuje obr. 94. Díl varaktorových násobičů je na obr. 95
(elektrické zapojení a mechanické provedení). Další zlepšení konstrukce pro 3
cm provedl Josef, OK1WFE, nasazením cirkulátoru. Feritový cirkulátor je
pasivní součástka na mikrovlnách hodně používaná a v některém z následujících
dílů bude podrobněji popsána. Pomocí magnetického pole uvnitř zajistí vedení
vf energie jen jedním směrem. V popisované Josefově konstrukci vede vf signál
od antény přímo do směšovače, nikoliv i do obvodů posledního násobiče, takže
odpadnou jisté ztráty, které jinak zhoršují příjem. Je to patrné z obr. 96.
Obr. 94a. Blokové schéma transvertoru pro 10 368 MHz - verze pro převod z
pásma 1296 MHz:
Obr. 94b. Blokové schéma transvertoru pro 10 368 MHz - verze pro převod z
pásma 144 MHz:
Obr. 95. Schéma zapojení násobiče z 378 MHz na 2268 MHz a nákres mechanického
provedení:
Obr. 96. Transvertor pro pásmo 3 cm (10 GHz) od Josefa, OK1WFE; konstrukce s
feritovým cirkulátorem:
Poslední násobič-směšovač
na 10 368 MHz
Použití varaktoru jako násobiče a zároveň na něm přimíchat nějaký nižší
kmitočet SSB (v našem případě 144 nebo 1296 MHz) byla tenkrát prakticky jediná
možnost, jak se dopracovat alespoň k nepatrnému výkonu. (V pásmech 47 GHz a
vyšších se to tak praktikuje dosud.) Byla vyzkoušena dvě mechanická provedení,
obě byla funkční. Ukazují to obr. 97 a 101. Opatřit vhodné varaktory byl
samozřejmě taktéž problém, vypomohli nám DM2CFL, DJ8VY a DL7QY. Práce to byla
zdlouhavá, protože jak už bylo řečeno vhodné měřicí přístroje k dispozici
nebyly, ale dobře posloužil filtr, který mi Josef, OK1WFE, naladil na 10 368
MHz. Ve spojení s detektorem ve vlnovodu a citlivým měřicím přístrojem umožní
tato sestava indikovat již nepatrné výkony (desítky mikrowattů). Změřit něco
víc znamenalo zajet tam, kde příslušné přístroje byly k dispozici. Dík
známosti s přítelem Růžičkou (Radiokomunikace Mělník), který příslušné
přístroje v Praze vypůjčil, bylo možno na pracovišti na věži v Chloumku s jeho
asistencí a v klidu potřebné věci změřit. Byl to bezesporu zážitek vidět na
displeji kmitočtoměru znázorněn kmitočet 10 368 MHz až do jednotek hertzů na
posledním v řadě digitronů. Byla to vždy celodenní akce, protože při takové
práci hodiny rychle ubíhají. Humorně jsme to tenkrát nazvali „kontrolními dny“
a postupem času tento termín mezi amatéry zdomácněl. (Poslední dobou tento
slovní obrat zazněl i od radioamatérů z Ameriky, ale to je samozřejmě náhoda.)
Přes Vánoce 1982 byly provedené poslední úpravy a 16. 1. 1983 jsme udělali
první SSB spojení na vzdálenost několika desítek metrů. Kde to bude určil los.
Hodili jsme si tenkrát korunou. Vyšel Mrklov (moje QTH). Od té doby jsme pak
už dělali spojení v každém závodě; Jirka, OK1MWD jezdil na Veliš, odkud je k
nám na Zlaté návrší přímá viditelnost, takže se spojení podařilo vždy. Před
začátkem závodu jsme zařízení zprovoznili, poexperimentovali a úderem prvních
minut si vyměnili soutěžní reporty. Zařízení pak šlo zpět do transportní
krabice, protože žádná další stanice v blízkém okolí nebyla, a věnovali jsme
se nižším pásmům.
Obr. 97. Díl posledního násobiče-směšovače pro získání signálu na 10 GHz:
Obr. 98. Část směšovače 10 GHz pro přijímač s diodou 1N23:
Obr. 99. Diodový detektor s filtrem – jednoduchý miliwattmetr pro pásmo 10
GHz:
Obr. 100. Schéma zapojení posledního násobiče-směšovače pro 10 GHz s mezifrekvencí 144 MHz:
Obr. 101. Nákres provedení násobiče-směšovače pro 10 GHz, verze 1296 MHz:
Obr. 102. Pohled na transvertor s anténou (horna) na stativu v dílně a pohled
shora na transvertor:
Obr. 103. Další pohled na transvertor:
Poslední násobič-směšovač na 10 368 MHz
Trvalo ještě nějaký čas, nežli se podařilo nějaké delší spojení. Výkon 1 mW,
který byl naměřen, velkou naději nedával, ale výborné podmínky „chodívaly“
často a při jedné takové příležitosti se podařilo SSB spojení s DK0NA – patrně
v té době nejlépe vybavenou stanicí v DL. Radost z toho byla samozřejmě velká
a dodalo to chuť do dalšího zlepšování. V plánu bylo posílit jak přijímací,
tak vysílací cestu, takže byly (pro začátek) zhotoveny dva zesilovače. Jeden
jednostupňový a druhý dvoustupňový (obr. 104). GaAs FETy MGF1401 a MGF1402
byly tenkrát právě nové a také patřičně drahé. Soustava zesilovačů s
mechanickým vlnovodovým přepínačem se přímo nabízela namontovat do tenkrát
zrušených směrových pojítek TESLA MT11 ze šedesátých let (obr. 105). Celek
obsahoval robustní stativ a skříň s držákem paraboly o pr. 1 m (nebo 1,8 m) s
„profi“ ozařovači. (Byla to tenkrát velká pomoc a někteří to používají v
různých kombinacích dosud.) Vlnovodový přepínač s mechanickou klapkou
ovládanou elektromagnetem je vidět na obr. 106. Je to nádherný kus řemeslné
práce, ale to Jirka, OK1MWD, uměl. (V elektrotechnickém učilišti v Semilech se
učili i převíjet elektromotory.) Zmíněné přepínače byly potřeba čtyři, ale v
té době se poštěstilo zapůjčit cirkulátor z podniku TESLA Blatná. Typ
CVX305112 byl právě nový. To se velmi hodilo, odpadlo tím hodně práce. Byl
namontován na straně transvertoru, se kterým (dovnitř auta) byl propojen asi
metr dlouhým kusem kabelu RG214U (military). Ten měl na pásmu 3 cm ještě malé
ztráty a hlavně zůstával ohebný i při nízké teplotě. Detailní obrázek z té
doby se nezachoval, ale sestava byla funkční! Objevila se ale i další
komplikace. V noci, když klesla venkovní teplota, přestaly být zesilovače
stabilní a vyskytlo se zakmitávání. Nebylo zřejmé, proč se to děje, ale bylo
třeba to nějak rychle řešit. Nejjednodušší opatření se ukázalo jako účinné. V
Kablu Vrchlabí se tenkrát vyráběly různé vyhřívací vodiče. Vhodný „topný“
pásek opatřený silikonovou izolací byl navinutý na zmíněný přepínač a přes
mosazné příruby se ohřály i zesilovače. Při snížení teploty stačilo připojit
napětí 24 V ze zdroje pro otáčení antény. (Tímto materiálem byla vyhřívána
anténa – zkřížené dipóly převaděče OK0A na Sněžce.)
Pro další zlepšování bylo
zapotřebí i různých úseků vlnovodů. Zpočátku jsme to řešili různými náhradami,
protože ty správné jsme neměli. Jirka spájel dva ohnuté kusy mosazného plechu,
opatřil přírubami a zhotovili jsme z toho příslušné filtry. Rozlaďovaly se,
když je řádně ohřálo slunce (jak se po delším hledání ukázalo). Dostali jsme
tenkrát „pěkně za vyučenou“ – v jiné části sestavy by to asi nevadilo.
Vlnovody a požadavky na ně budou popsány v některém z dalších pokračování.
Jakkoliv byly vlnovody drahé a nedostupné, byly v prodeji v Rožnově pod
Radhoštěm v podnikové prodejně TESLA (zcela nové a ještě zabalené). Zákazníci
si je kupovali a vyráběli z nich stolky pod akvária. V roce 1984 už byly
vyprodané, ale hodný pan Sedláček, OK2AJ, mi věnoval ty svoje, ze kterých si
příslušný stolek ještě nestačil zhotovit. V průběhu následujícíh let došlo k
dalším úpravám. Mezifrekvenční kmitočet ve dvoumetrovém pásmu se ukázal jako
vyhovující, i když 1296 MHz jako desetina z příjímaného kmitočtu je technicky
elegantnější…
Dne 30. 9. 1986 se vytvořily velmi dobré podmínky šíření do Holandska. PA0EZ
byl již tenkrát a pak ještě skoro dalších 30 let jednou ze špičkových stanic.
Po domluvě na 23 cm se podařilo spojení i na 3 cm (obr. 107). Další spojení OK
– PA v tomto pásmu se uskutečnilo až po dlouhých 11 letech. 18. 8. 1997
pracoval s PA0EZ přes RS (rain scatter) Karel, OK1JKT.
Obr. 104. Zesilovače pro pásmo 10 GHz s MGF1401:
Obr. 105. Pojítko MT11 na titulní straně Sdělovací techniky 1/1962. Tam píší,
že zajišťovalo dopravu signálu ze studií
v Praze přímo na TV vysílač Cukrák:
Obr. 106. Vlnovodový přepínač pro 10 GHz. (Je na něm patrné vyhřívací vinutí –
viz text.) Na výstupu je směrová odbočnice a detektor. Připojený přístroj
MP120 indikoval vf výkon:
Obr. 107. QSL-lístek od PA0EZ. Jeho zařízení: vysílač s FET MGF2102, výkon 800
mW, přijímač s MGF1402, anténa parabola pr. 75 cm, 40 m n. m. :
Další zdokonalení konstrukce:
3. generace transceiveru
pro pásmo 3 cm (10 GHz)
Zařízení, popsané dříve, bylo funkční a při závodech
umožňovalo navázat jedno či dvě spojení s blízkými stanicemi. Bylo ale velmi
rozměrné, což znesnadňovalo přepravu v osobním autě Š120. Těžký stativ a
parabola pr. 1 m, která se „neprotáhla“ dveřmi, přibývající díry v sedadlech a
čalounění interiéru zánovního auta rozhodly – bude třeba zhotovit nové
zařízení – tedy již třetí generace. Napomohl tomu popis od Jürgena, DC0DA,
v časopise CQ DL 11/86 až 01/1987. Srozumitelný popis a přímo návod pro
mechanické provedení, to byla výzva pro řadu konstruktérů po celé Evropě. Byl
to tenkrát důležitý krok a na 3 cm začalo stanic utěšeně přibývat. Konstrukce
umožňovala rozličné doplňky a zlepšení podle materiálových či finančních
možností. Jednotlivé funkční díly byly propojeny tenkým teflonovým kabelem
typu VB PAM 50-1,5 (staré značení – rok 1986) z Kabla Vrchlabí, opatřeným
konektory typu SMC prodávanými tenkrát i v NDR. Toto bylo důležité hlavně při
postupném oživování. Začátkem devadesátých let bylo (hlavně v DL) oblíbeným
zlepšením nasazení vhodného typu satelitního konvertoru, a to buď do
zesilovací cesty vyvedené před filtrem, nebo i celého konvertoru s přivedeným
externím LO do vhodného místa ve směšovači. Vstup byl vlnovodem R120, takže
bylo třeba zhotovit příslušnou přechodku vlnovod-kabel. Anténní přepínač byl
rovněž zhotoven v úseku vlnovodu (obr. 108).
V průběhu dalších let bylo
původních 5 – 10 mW výkonu postupně posilováno. Při letních závodech BBT na
konci května byla příležitost provedená vylepšení vyzkoušet. V roce 1994 jsem
s sebou na Klínovec vzal i transvertor na 24 GHz pro případ, že by byla
příležitost zkusit nějaké spojení i v tomto pásmu. Vše bylo „ušito“ na jednu
parabolu pr. 75 cm, ale „přestrojení“ z jednoho pásma na druhé nějakou chvíli
trvalo. Nakonec zůstala na 24 GHz, kde se podařilo pět spojení, a na 3 cm to
šlo na samotný vlnovod, kde bylo nakonec dvacet spojení. Což byla pro
budoucnost dobrá perspektiva. Koncem devadesátých let byl namontován nový
termostatovaný oscilátor typu DF9LN, který zhotovil Míla, OK1UFL, a zesilovač
4 W od DB6NT. V tomto provedení je zařízení používané dosud, na obrázku je s
parabolou pr. 75 cm při závodě BBT 2002 na kótě Zadní Žalý (obr. 109). Čtenáři
se možná bude zdát, že se pásmu 3 cm věnujeme příliš podrobně, ale jak se
ukazuje, ono si to právě toto pásmo zaslouží. V popisovaném období nikoho ani
nenapadlo, že jednou se tu budou navazovat spojení až několik set kilometrů
daleká, a to jak „tropo“, tak hlavně při bouřkách a dešti, kdy se uplatní
„rain scatter“. A to jen malými výkony řádu stovek miliwattů nebo jednotek
wattů. Opanovaly tu všechny druhy provozu, a to před několika desítkami let
prohlašovali slovutní odborníci, že SSB provoz pro tato pásma nikdy nebude.
Podrobnějším popisem je zde dokumentováno, jak těžko a pomalu se to tenkrát
„líhlo“ na svět, a ostatní konstruktéři to mohou porovnat se svými pracovními
postupy.
Obr. 108. Anténní přepínač pro pásmo 3 cm podle DL1RQ. Je to současně
přechodka vlnovod-kabel (koaxiální relé byla tenkrát velmi drahá):
Obr. 109. Transvertor pro pásmo 3 cm s parabolou na stativu. Na stolku jsou
další transvertory pro pásma 13,9 a 6 cm s přepínačem pro volbu pásma a IC-202:
Obr. 110. Satelitní konvertor staršího provedení (ale už velmi dobrý), vhodný
jako předzesilovač pro pásmo 3 cm (všichni ho tam od začátku 90. let měli.
Přivezl jsem to ze setkání hamů v St. Engelmar jako velký hit:
Obr. 111. Pohled na sestavu transvertoru 3. generace
pro pásmo 3 cm (vpravo):
Tento článek vyšel také v tištěné podobě v časopisu Praktická elektronika a
zde byl zveřejněn se souhlasem redakce.
Související články:
Zdroj informací a podklady k článku: OK1AIY , foto : OK1UFL
English version