Technika SSB na mikrovlnných pásmech - Díl 8.
@ OK1AIY
____________
Směšovače a zesilovače druhé generace pro pásmo 47 GHz
Takřka současně s popisovaným zesilovačem byly u firmy „MASCOM“ vyráběné diody
podobné těm z první generace násobičů od firmy „HP“, ale s poněkud lepšími vlastnostmi.
První zařízení zhotovil Philipp Prinz, DL2AM, u kterého bylo možné i příslušné diody
zakoupit. Pro jednoduché harmonické směšovače byl vhodný typ diod MA4E1307 (1 dioda
na čipu), pro subharmonické směšovače jsou vhodné diody MA4E1318 (dvě antiparalelní
diody na čipu), výkon přes 1,5 mW a šumové číslo 6 – 7 dB. Další dioda je MA46H146.
Při buzení 120 mW na polovičním kmitočtu je výkon asi 20 mW, což je vhodné pro
pomůcku, sloužící k snadnějšímu nasměrování, které důvěrně říkáme „maják“.
Na obrázcích níže (obr. 261 až 263) je praktické provedení některých z nich – naskytla se
možnost použít dílů z „profi“ spojů Siemens a Ericsson. Zesilovač na 15,6 GHz dává 0,6 W
výkonu a násobič 3x dodá zmíněných 100 mW. Používáme-li u transvertoru např. parabolu
o průměru 25 cm, musíme ji dobře nasměrovat, to znamená plus-minus půl úhlového
stupně. Použijeme-li k majáku jako anténu „hornu“, není nasměrování tak kritické a je větší
pravděpodobnost zachycení signálu u protistanice a to už je vlastně spojení z poloviny
hotové.
Majáky mají stabilní a hlavně známý kmitočet. Jsou zařízené na provoz CW, takže v
případě velmi slabých signálů je možné navázat např. soutěžní qso telegraficky. K
dokonalosti dovedl montáž OK1UFL tím, že umístil maják na stejný stativ vedle
transvertoru a přesně seřídil nasměrování obou antén.
Obr. 258. Transvertor pro pásmo 47 GHz OK1DGI v krytu :
Obr. 259. 47GHz transvertor 2. generace se zesilovačem a filtrem OK1EM, rok 2005:
Obr. 260. Transvertor pro pásmo 47 GHz 3. generace OK1AIY:
Obr. 261. 47GHz maják OK1EM:
Obr. 262. 47GHz maják OK0EL, pohled zepředu:
Obr. 263. Maják OK0EL, pohled zezadu, anténa „horna“:
Pásmo 76 GHz (vlnová délka 3,9 mm)
Začátek devadesátých let u DB6NT lze nazvat „mikrovlnnou explozí“. Rodila se
jedna konstrukce za druhou a v každém časopisu DUBUS bylo něco nového.
Provedení na stále vyšší pásma si byla podobná, rovněž i použité komponenty,
lišily se jen kmitočty pro potřebný LO a plošné spoje směšovačů. Pásmo 76 GHz
(obr. 264) – to je již značně vysoký kmitočet a vlnová délka odpovídající 3,9
mm právem budí respekt. Byly tu již zkušenosti s pásmem 47 GHz a tak tomu
jak se říká „nešlo odolat“ a do transvertorů jsme se s OK1UFL také pustili.
Po několika měsících byla „hrubá stavba“ hotová, stačilo jen nechat nalepit
diody. To bylo u Michaela, DB6NT, 1. 5. 1997 provedeno a při zpáteční cestě
domů na hraničním přechodu navázáno první SSB spojení. Druhý den jsme s Mílou,
OK1UFL, délku spojení protáhli a vyzkoušeli, že to půjde i na větší
vzdálenosti – možná přes 10 km (obr. 265, 266 a 267). To bylo pro začátek
dostačující a pak už jsme dělali qso na obou pásmech v každém závodě a ve
výsledkové listině byli nějaký čas jen sami dva. Tabulka rozdělení kmitočtů v
pásmu 76 GHz je na obr. 264 a qsl za první spojení OK - DL v pásmu 76 GHz je
na obr. 268
To byl ale jen začátek, následovalo období zlepšování, tak jako na 47 GHz. Ale
nepředbíhejme, uteklo ještě mnoho času. Nové, výkonnější diody a popisy
zlepšených konstrukcí od Philippa, DL2AM, vedly k novým provedením již druhé
generace. V té době se do toho s profesionálním přístupem pustil i Aleš,
OK1FPC. První diody nalepili u firmy ERA v Pardubicích, později pak další již
u firmy ALCOMA v Praze. Přibývali další zájemci (obr. 269), a tak se rodil
jeden transvertor za druhým.
Obr. 264. Bandplán pásma 76 GHz :
Obr. 265. První zkoušky v pásmu 76 GHz a první publikum:
Obr. 266. 76GHz transvertor 1. generace OK1UFL:
Obr. 267. Transvertor 1. generace OK1AIY s dalekohledem:
Obr. 268. Qsl DB6NT z pásma 76 GHz:
Obr. 269. První transvertor pro pásmo 76 GHz Milana, OK1JHM:
Pásmo 76 GHz na Valašsku
Tak jako na nižších pásmech, rovněž i zde na 76 GHz je na Valašsku značná
aktivita. První zařízení vyrobili OK2BPR, OK2VJC a OK2UYU (konstrukce byla
patrně podobná té na obr. 270). Eda, OK2BPR, a Josef, OK2STK, pak zhotovili
nové zařízení již další generace s lepšími vlastnostmi – hlavně s větším
výkonem (obr. 271 a 272). Jak bylo již v minulých popisech zdůrazněno,
nejobtížnější částí konstrukce bylo (a vlastně stále je) „namontování“
směšovací diody s ohledem na její nepatrné rozměry. Zatím se psalo o lepení
dvousložkovým vodivým tmelem, ale i když je to až těžko uvěřitelné, na
Valašsku tyto diody dokonce pájeli „nízkotavitelnou“ pájkou.
Tonda, OK2VMC, o tom píše:
„Diodu jsem tehdy pájel já, byla typu MA4EA3A8. ,Nízkotavitelnou’
pájkou, přetavovacím způsobem (obr. 273). Bez tlumivky jsem k ,tišťáku’ měl
připojený ohmmetr, v okamžiku, kdy si ,sedla’ (teploměr ukazoval 187 °C, ale
to bylo na Al bloku, na diodě asi ne) a chytila kontakt podle ohmmetru, tak
jsem to sundal netřesoucí se rukou z vařiče a začal chladit. Je trochu nakřivo,
protože kapilární síly ji posunuly směrem k 90° pahýlu mikropáskového vedení,
ale už jsem to tak nechal. Příště bych tam nalepil podél mikropásku maskovací
pásku, aby měla dioda boční vedení. Celé to začalo tím, že RIG na 76 GHz nám
dělal Eda, OK2BPR, ale museli jsme to vytáhnout na stožár 9 m vysoko kvůli
stromům a přepínání tří TRV (24, 47 a 76 GHz) jsme udělali tak, že všechny TRV
jsou trvale napájené a přepíná se pouze PTT a IF. Ale nefungovalo to dobře; co
„chodí“ doma v dílně, nemusí obstát venku v těžkých klimatických podmínkách
(obr. 274). Takže to, co fungovalo Edovi na stole nebo co funguje ,
trojnožkovým’ hamům v režimu start-stop, kdy mění TRV v parabolách, a proto je
nemají trvale na slunku a pod proudem, nefungovalo na stožáru v režimu
trvalého provozu. Musel jsem dodělat chladič na trojnásobič a ventilátorek,
kterým přes dvě sady dírek ve spodním deklu proplachuji krabici vnějším
vzduchem, ale tak, aby do toho neteklo ani při vodorovném dešti, který se na
Radhošti občas vyskytuje. Od té doby je to v pořádku, můžu jet i na letním
slunci. A je to pohodlné, po nainstalování sedím v autě a pásma přepnu jenom
otočením knoflíkem (obr. 275). Ten stožár stavím přes jehlu sám (lidí je
málo). Teď dodělávám ,ústřednu’ DB6NT, chci všechny TRV hnát z 12 GHz z této
ústředny zavěšené na GPS, ale opět, musí to být nahoře na stožáru, vodotěsné;
mám trochu strach z přepínání a rozvodů 12 GHz do jednotlivých TRV.“
Obr. 271. Měřicí pracoviště pro pás- mo 76 GHz Toníka, OK2VMC :
Obr. 272. Pásmo 76 GHz je v laboratoři OK2VMC nejenom slyšet, ale i vidět. Na takové obrázky je hezký pohled (detail z obr. 271):
Obr. 273. Pájení směšovací diody pro 76 GHz na vyřazeném vařiči Tesla:
Obr. 274. Pásma 24, 47 a 76 GHz na 9m stožáru kvůli stromům (Radhošť, námraza při 2. subregionálu 2014):
Obr. 275. Toník, OK2VMC, obsluhuje zařízení pro pásma 24, 47 a 76 GHz (OL9W, Radhošť, 2. subregionál 2015):
Obr. 276. QTH OL9W na Radhošti, 2. subregionál 2015:
Obr. 277. Parta OL9W na Radhošti, Polní den 2007:
Další zdokonalení konstrukcí v pásmu 76 GHz
V praktickém provozu je podstatný rozdíl mezi pásmem 47 a 76 GHz. Důvody jsou
známé – větší útlum v šíření takřka dvakrát vyššího kmitočtu, menší výkon i
horší vlastnosti na přijímací straně, takže o to větší nároky jsou na techniku
spojení a tím vlastně na operátorskou zručnost. Dobře se tu osvědčilo opatření
OK1UFL popisované v souvislosti s pásmem 47 GHz, to je „maják“ s výkonem
několika mW vestavěný přímo do sestavy transvertoru. Na obr. 278 a 279 je to
patrné – na straně transvertoru, jehož výkon je menší než 0,5 až 1 mW, je
parabola o průměru 25 cm. Příruba v levo (na straně majáku) je zatím prázdná a
je možné sem přišroubovat anténu podle potřeby, třeba jen „hornu“ se širším
vyzařovacím úhlem. Signál z ní protějšek snáze zachytí, i když není přesně
nasměrovaná; po oboustranném přesném dosměrování a přechodu „na příjem“
vypneme náš maják a očekáváme na tomto kmitočtu signál od protistanice.
Kolektivně bylo zhotoveno ještě další zařízení do typizované skříňky TESLA
Jihlava (obr. 280 až 282) a obě konstrukce předvedeny na VKV setkání v polském
Zielenci v r. 2008. Známý konstruktér a „duševní otec“ zařízení Philipp Princ,
DL2AM (obr. 283, jehož popisy v CQ-DL nám sloužily jako vzor) byl našimi
výtvory očividně příjemně překvapen, jak ukazuje obr. 284. Později podobně
přepracoval i svoje zařízení a ve spolupráci s meteorologickou stanicí se
čekalo na příhodný okamžik. Po několika odkladech se 8. 3. 2011 potřebné
podmínky vytvořily a na trase Feldberg – Zugspitze byla vlhkost vzduchu pod 20
%. Spojení s DJ5AP/p na vzdálenost 224 km bylo tenkrát světovým rekordem. Na
podobnou meteorologickou situaci ale v našich terénních podmínkách raději
nespoléhejme. Jestiže se inverze nachází mezi stanicemi, které např. nejsou v
podobné nadmořské výšce, je to spíš na závadu. Mechanismus šíření je i přes
naše znalosti natolik komplikovaný, že daleké spojení je stále spíše dílem
náhody. Majáky jsou ale i na těchto vysokých pásmech velmi dobrou pomůckou.
Obr. 278. Transvertor OK1UFL pro pásmo 76 GHz 2. generace. Vlevo příruba
pro vhodnou anténu, např. „hornu“ :
Obr. 279. Transvertor OK1UFL pro pásmo 76 GHz 2. generace, pohled shora:
Obr. 280. Transvertor 76 GHz kolektivně zhotovený (pro prominentního zákazníka) ve skříni Tesla Jihlava:
Obr. 281. Transvertor z obr. 280, pohled zepředu. Lišta uprostřed slouží jako držák dalekohledu.
Antény typu „horna“ jsou zakoupené jako zdobítka v kuchyňských potřebách; zdají se být příliš malá, ale je to totéž, jako kdybychom měli „hornu“ pro pásmo 23 cm dlouhou 2,76 m:
Obr. 282. Pohled na transvertor z předchozího obrázku zezadu:
Obr. 283. DL2AM byl vždy o kousek vepředu.
Při BBT 1979 napájel zařízení fotovoltaickou energií :
Obr. 284. Philipp, DL2AM, je znám svojí pečlivostí. Zde svým přísným pohledem prohlíží naše transvertory pro pásmo 76 GHz. (Mnoho let pracoval ve školství na postu, kterému se
u nás tenkrát říkalo „mistr výrobního výcviku“):
Další pomůcky pro úspěšnou práci v pásmu 76 GHz
Po několika spojeních s OK1FPC při závodech, která vykazovala ještě značnou
rezervu v síle signálu, jsme hledali vhodná QTH a pokusili se překlenutou
vzdálenost ještě – jak se říká – „protáhnout“. Spojení Žalý - Vyklantice u
Stražiště proběhlo za letního počasí opět velmi dobře, takže po několika
měsících následoval další pokus. Znamenalo to získat povolení k vjezdu na kótu
Zlaté návrší (1400 m n. m.), tedy do 1. zóny Chráněné krajinné oblasti KRNAPu.
OK1FPC odjel na kótu Větrný Jeníkov, odkud je na Krkonoše přímá viditelnost
(obr. 285). Ten den (15. 10. 2017) bylo nádherné podzimní počasí s inverzí,
která ale byla mezi naší nadmořskou výškou, takže byla spíše na závadu.
Signály byly slabé a s únikem. Vzdálenost 141 km je zatím nejdelší, ale jistě
to nebyl poslední pokus (obr. 286 a 287).
Úspěšné výsledky na těchto vysokých
pásmech vyžadují kromě spousty práce i příslušné pomůcky. Ne každý má k
dispozici spektrální analyzátor pro takto vysoký kmitočet, takže je nutné
experimentovat. Konvertor zhotovený pomocí Gunnova oscilátoru a směšovače ze
zrušených profizařízení (z 90. let) je jednou z možných cest, jak to měřit na
analyzátoru např jen do 1,5 GHz, a bude popsán v některém z dalších
pokračování. Bez čeho se ale jistě neobejdeme, je spolehlivý zdroj signálu se
známým kmitočtem pro použití v dílně (obr. 288 a 289) a ve výkonnějším
provedení pak jako „maják“ na nějakém kopci. Postupem doby byly zhotoveny
antény (sloty) s kruhovým vyzařovacím diagramem také pro pásmo 76 GHz (obr.
290 a 291).Budou použity v nových majácích u nás i po Evropě; zatím jsou
používané antény sektorové, to znamená „horny“ nasměrované do potřebné
oblasti. Je to patrné i na majáku OK0EA (obr. 292 a 293.) Zvládnout každé nové
pásmo je záležitost na delší dobu. Po jednoduchých konstrukcích přicházejí
další provedení s lepšími vlastnostmi a ta původní poslouží jako „tester“,
takže většina konstruktérů už má doma funkční zařízení alespoň dvě.
Obr. 285. Profil terénu při spojení na 76 GHz mezi OK1FPC na Větrném Jeníkově - Zbinohy a OK1AIY na Zlatém návrší 15. 10. 2017:
Obr. 286. Zařízení OK1FPC na kótě Zbinohy u Větrného Jeníkova
Obr. 287. Aleš, OK1FPC, u svého zařízení na 47 a 76 GHz 15. 10. 2017:
Obr. 288. 76GHz maják OK0EL s anténou slot (pohled zepředu):
Obr. 289. 76GHz maják OK0EL s anténou slot (pohled zezadu):
Obr. 290. Sloty k majákům pro 47 a 76 GHz :
Obr. 291. Antény typu slot k majákům pro 24 a 76 GHz – práce šikovných rukou podkrkonošských nástrojářů:
Obr. 292. Maják OK0EA pro pásma 47 a 76 GHz (pohled zezadu ):
Obr. 293. Maják OK0EA – detail antény horna pro 76 GHz a část slotu na 47 GHz (namontovány za laminátovým oknem na Černé
hoře):
Technika a provoz v pásmu 76 GHz na Moravě
Pavel, OK2VJC, Eda, OK2BPR,
a Petr, OK2ULQ, vyráběli zařízení pro 47 a 76 GHz již v 90. létech, kdy ještě
nebyly rozšířené digitální fotoaparáty, takže obrazové dokumentace z té doby
tolik nebylo. A pak – možná i kus skromnosti, kterou příroda ty nejlepší
konstruktéry vybavila. První spojení na 76 GHz navázali OK2VJC a OK2ULQ v
březnu r. 2007 v dílně a v dubnu jej protáhli na 26 km. Je to patrné z
přiložených obrázků.
Kolektivní práce přináší vždy dobré výsledky. Někdo je –
jak se říká – „hnacím motorem“, vymyslí nějakou techniku a ostatní se to naučí
a třeba to postupně dál zdokonalí. V tomto oboru to ani jinak nejde,
představuje to hodně práce a z ní je pak i ta správná „kolektivní radost“.V
létech 2013 až 2019 se v pásmu 76 GHz při soutěžích zúčastnily z Moravy
následující stanice: OK2BPR, OK2IMH, OK2ULQ, OK2VJC, OK2QI a OK2LL, z
kolektivních pak OK2C, OK2KWS a OL9W.
Obr. 294. Eda, OK2BPR, u jednoho ze svých zařízení. Jeho konstrukce bývají
první a vždy obdivuhodné :
Obr. 295. Pavel, OK2VJC, má z prvního spojení v pásmu 76 GHz upřímnou radost:
Obr. 296. Petr, OK2ULQ, se chystá vylézt na věž na kopci Kubánkov. Tohle
všechno musí nahoru:
Obr. 297. Petr, OK2ULQ, při prvním spojení v pásmu 76 GHz na vzdálenost
26 km s OK2VJC. Na fotografii nastavuje správný směr :
Obr. 298. Petr, OK2ULQ při probíhajícím
spojení (asistoval a fotografoval Milan, OK2IMH):
Obr. 299. Milan, OK2IMH, u transvertoru pro jedno z nejvyšších
pásem. Vše má zdokumentováno na svých stránkách:
Obr. 300. Rozestavěné zařízení pro pásma 47 a 76 GHz u OK2BPR v dílně:
Další důležité pomůcky
pro úspěšnou práci na mikrovlnných pásmech
Pro úspěšný průběh spojení na vysokých pásmech obecně je důležité přesné
nasměrování antény. „Velké“ paraboly jsou hezká věc, ale představují i velký
problém. Čím je parabola mechanicky přesnější, tedy dokonalejší, tím je také v
provozu ostřejší. Stačí pak jen nepatrná odchylka v kterékoliv rovině a
spojení se neuskuteční. (Svede se to pak na špatné podmínky šíření nebo
podobně, i když ty samozřejmě situaci ještě zhorší.) Jednou z dalších pomůcek
je optika, dalekohled (puškohled), který se používá na loveckých zbraních.
Nemusí být ani pro noční vidění – stačí ten jednoduchý, který použijeme podle
okamžité viditelnosti (obr. 301). Předpokladem je dokonalé seřízení, nejlépe
kříž na anténu protistanice či na známé místo již dříve vyzkoušené. V noci, za
mlhy nebo v případě špatného počasí nám toto moc nepomůže a je vhodnější
následující řešení:
Mechanické spojení transvertoru pro vyšší pásmo se zařízením pro některé pásmo
nižší, kde nastavení není tak kritické (obr. 301 a 302). Je možné volit různé
kombinace, případ 10 a 24 GHz na kombinovaný ozařovač s jednou společnou
anténou to řeší automaticky; ale kde jsou celky se samostatnými anténami, je
třeba pevná, ale rychle rozebíratelná montáž. Transvertory je možné umístit
vedle sebe nebo i nad sebe, důležité je pevné a stabilní nastavení. Na
seřízení je vhodné použít např. majáku za předpokladu, že pracuje na
potřebných pásmech ze stejného místa (obr. 303). Je třeba pečlivého nastavení
v obou rovinách, chyba už jen polovina stupně je pro popisované kmitočty
nevyhovující. Vodováha je při dalších instalacích nezbytnou pomůckou. Na
poněkud chaotickém obr. 304 je montáž tří transvertorů nad sebou. Elektricky
to bylo velmi účelné, ale kvůli mechanické nestabilitě způsobené vysoko
položeným těžištěm, namáhajícím umělohmotný stativ, to nelze doporučit. Celou
popsanou proceduru je vhodné – jak se říká – natrénovat předem „nanečisto“.
Samotná parabola se totiž směruje velmi obtížně – i když k tomu OK1UFL používá
jistou metodu:
Podle správně nasměrované antény se pohledem z boku o 90 °
protáhne pomyslná přímka, jako kdybychom na ni položili pravítko, a zaměří na
nějaký bod v terénu (např. strom ve vhodné vzdálenosti). Do téhož místa se
zaměří přímka od paraboly, která má směrovat souhlasně. Při trošce šikovnosti
je v nouzi tato metoda rychle použitelná (viz obr. 305 a 306).
Obr. 301. Transvertory pro 47 a 76 GHz na jednom stativu, opatřené puškohledem :
Obr. 302. Transvertory pro 47 a 76 GHz na jednom stativu:
Obr. 303. Rok 2017: Maják OK0EA pro pásma 5,7 a 10 GHz (6 a 3 cm)
a pro 24, 47 a 76 GHz:
Obr. 304. 76 + 47 + 24 GHz na jednom stativu. Záběr je poněkud nepřehledný,
tlustá roura patří k profi parabole vzadu:
Obr. 305. OK1UFL na Benecku. Práce na více pásmech
na volném prostranství je velmi náročná (2. subreg. 2016):
Obr. 306. 76 GHz a další pásma při závodě bylo obtížné
zvládnout již tenkrát (v roce 1999):
Pásmo 145 GHz – dnes již zaniklé
Pásmo 145 GHz bylo tenkrát (kolem roku 2000) dalším v řadě mikrovlnných pásem
určeným pro radioamatérské experimentování. Začátek pásma byl na kmitočtu 145,
152 GHz a vlnová délka 2,06 mm už doslova „budila hrůzu“. Vyrobit pro to
zařízení a zkoušet nějaké spojení byl spíš jen experiment, ale DB6NT již
konstrukci popsal v časopise DUBUS, a tak jsme se do toho s Mílou, OK1UFL,
rovněž pustili. Bylo tu již dost zkušeností z pásma 76 GHz, takže co nás čeká,
jsme přibližně věděli, a počítalo se i s výsledky ne zcela dobrými.
Znamenalo to vyrobit vše znovu, jediný díl násobičů MKU 12 jsme koupili.
Blokové schéma je na obr. 307. Náročný byl násobič a směšovač v dvoudílném
duralovém bloku, na jehož výstup se přišroubovala příruba ozařovače
parabolické antény (obr. 308). Základem byly oscilátory (typu DF9LN) na
kmitočtu 125,875 MHz s krystaly z Hradce Králové. Poměrně vysoký stupeň
nasobení (96x, 2x a 6x), to znamená 1152x, klade vysoké požadavky na stabilitu
somotného oscilátoru i napájecího napětí. Změna kmitočtu o 1 Hz odpovídá změně
1,15 kHz na pracovním kmitočtu, což by bylo samozřejmě nepřijatelné. Proto je
napájecí napětí (12 – 13,5 V) pro oscilátor stabilizované, vhodný typ
stabilizátoru je například MC33269. (Další stabilizátor na 5 V je uvnitř samostatného
bloku oscilátoru.)
Po několika měsícich práce už byly oba transvertory mechanicky a elektricky
kompletní a stačilo už jen nalepit příslušné směšovací diody, patrně stejné
jako v té první verzi pro 76 GHz. Následovala návštěva u Michaela, DB6NT, a po
nalepení a hodinovém vytvrzení v „sušičce“ byly podstatné díly funkční,
dokonce vykazovaly stejné hodnoty na spektrálním analyzátoru. Druhý den pak už
doma byly provedeny nezbytné úkony, jako např. přesné změření kmitočtu,
nejlépe v místě propojení dílů spojkou SMA nebo tam, kde to náš kmitočtoměr
ještě umožní... Dále pak seřízení dalekohledu apod. První pokus byl jako vždy
v dílně z jednoho stolu na druhý, další pak oknem z dílny na zahradu (obr.
309). Kolem začátku května bývá už přijatelné počasí, jak ukazuje obr. 310, a
tak 1. 5. 2002 jsme udělali v pásmu 145 GHz první SSB spojení na vzdálenost
asi 0,7 km (obr. 310, 311).
Obr. 307. Blokové schéma transvertoru 1. generace pro pásmo 145 GHz :
Obr. 309. Transvertor pro 145 GHz 1. generace, OK1UFL seřizuje anténu.
Protějšek je venku na konci zahrady:
Obr. 310. 1. května 2002 pokusy s OK1UFL v Horních Štěpanicích:
Obr. 311. Tentýž den, 1. 5. 2002, prvni SSB spojení v pásmu 145 GHz na vzdálenost 0,7 km s transvertorem 1. generace:
Popis jednotlivých dílů
V obrázcích výše je blokové schéma transvertoru. Za termostatovaným
oscilátorem následuje násobič 96x s výkonem kolem 30 – 40 mW. Tento díl je v
malých kmitočtových obměnách prakticky ve všech transvertorech již od pásma 24
GHz. Na obr. 312 je provedení z dílny Aleše, OK1FPC. Následující násobič a
směšovač (z obr. 308 v minulém dílu) nabízí pohled na stranu spojů na obr.
313. Mezi deskami plošných spojů je ve spodní části pásmový filtr v podobě
úseku vedení o rozměrech vlnovodu R220, který zamezí průchodu nižších kmitočtů
(viz tabulku 4.3. na str. 151, rubrika „Mezní délka vlny“ v knize Šír, P.: Radioamatérské konstrukce pro mikrovlnná pásma. 2. vydání, 2001).
Dalším poměrně náročným dílem je ozařovač parabolické antény. Kruhový vlnovod
o průměru 1,4 mm vede to málo, co směšovač vyprodukuje, až k subreflektoru,
který ozařuje vlastní parabolu. Povrch musí být hladký a lesklý; podle velmi
přísných požadavků od DL2AM by se vlnovod neměl ani profukovat ústy, aby se
uvnitř později nevytvořil oxid. Samozřejmě jsme takový správný materiál neměli,
tak byla použita nerezová kapilára podobných rozměrů. Ta má sice lesklý
povrch, ale horší vodivost (z hlediska skinefektu), takže je možné očekávat
podstatně větší ztráty, než kdyby byla z mědi a ještě postříbřená. Je třeba si
uvědomit, že do 10 cm dlouhého vlnovodu se v našem případě vejde vlna zhruba
50x. Je to asi totéž, jako kdybychom v případě 144 MHz měli k anténě kabel
dlouhý 100 m. Zde jsou tedy ještě velké rezervy a u nových konstrukcí jsou
transvertory umístěné již přímo v ohnisku paraboly. Provedení ozařovače je na
obr. 314 až 316. Mechanicky je kapilára chráněna trubkou o průměru 5 mm. V
následujícím období jsme udělali ještě několik pokusů na větší vzdálenost, ale
signál byl již velmi slabý, takže se „muselo telegrafovat“... V závodě pásmo
použito nebylo, protože vzájemná vzdálenost byla vždy větší.
Po nějakém čase se mi to – jak se říká – „rozleželo v hlavě“, a přestože
úspěch nebyl nijak výrazný, byl to přece jen jakýsi „mezník“. Spojení přes 100
GHz na SSB a v Čechách – a i když nejsem příznivcem jakýchkoliv oslav,
uspořádali jsme v útulném hotýlku na Benecku malé kolektivní posezení (obr.
317). Nechyběl ani „vzácný host“ Ing. Vladimír Kratochvíl, přítel a příznivec
našeho experimentování, který problematiku VKV znal již od 40. let z továrny
Elektra Hloubětín (pozdější TESLA Hloubětín v Praze). [Pamatoval tam válečnou
výrobu elektronek a přehledových přijímačů „RAS“ (Rohde & Schwarz, rozsah 75 –
480 MHz), které se používaly také v ponorkách; v těch přijímačích měli údajně
udělanou „lumpárnu“: Oscilátorová injekce byla vedena „nešikovně“ blízko
vstupu, takže i když byla ponorka pod hladinou a měla zapnutý přijímač, tak ji
letadla mohla najít, protože přijímač vyzařoval. – TNX INFO OK1VAM.]
Ing.Kratochvíl neskrýval upřímnou radost z každého našeho úspěchu. Na obr. 318 je
rozloučení před hotelem. Netušili jsme, že to byla vlastně jeho fotka
poslední...
Na konferenci IARU 28. – 29. 2. 2004 ve Vídni bylo pásmo 145 GHz zrušeno a vznikla pásma nová – 122 a 134 GHz.
Obr. 312. Násobič 96x z dílny Aleše, OK1FPC :
Obr. 313. Dvanáctinásobič a směšovač pro 145 GHz používaný i pro další vyšší pásma:
Obr. 314. Sestava ozařovače paraboly od OK1UFL pro 145 GHz (241 GHz):
Obr. 315. Detail sestavy ozařovače:
Obr. 316. Umístění pasivního odražeče (parabolická anténa vhodná pro mikrovlny):
Obr. 317. Malé posezení na Benecku. Zleva OK1AIY, OK1HK, OK1UFL, OK1THK a host Ing. Vladimír Kratochvíl:
Obr. 318. Skupinové foto našeho kolektivu před reklamní tabulí.
Vlevo čestný host Ing. Vladimír Kratochvíl (léto 2002):
Tento článek vyšel také v tištěné podobě v časopisu Praktická elektronika a
zde byl zveřejněn se souhlasem redakce.
Související články:
Zdroj informací a podklady k článku: OK1AIY , foto : OK1UFL
English version